neděle 5. prosince 2010

Čertoviny

Jako dítě jsem se čerta bála jak …čert kříže. Šlo to až tak daleko, že se i televizní čertík Bertík dostal na index zakázaných filmů, neb jsem se obávala byť jen na něj pohlédnout. A také jsem mívala pocit, že jsem ochuzená o nějaké dárky. Vždyť čerti a Mikuláš nosili dárky zrovna v den, kdy jsem měla svátek. Tak jsou to dárky k svátku nebo od Mikuláše, vrtalo mi hlavou. Jak šel čas a člověk v Mikuláši odhalil souseda a v čertovi zakuklenou tetičku, ztratilo ono tajemno své kouzlo. A vystřídala ho touha dělat čertoviny, legálně a s plnou parádou. Řadu let jsme se za nebeské bytosti strojili a užili si přitom plno legrace. A jak šel čas, ztratilo se i toto kouzlo. Dnes už nelituji, že jsem ochuzená o jeden svátek (co pak má říkat taková Eva s AdamemJ), ale ani už se mi nechce dělat ty čertoviny. Na ulicích sice nebeské bytosti proudí stále, cizinci žasnou nad našimi bizardními zvyky a já se jen tiše těším, až se čerti vrátí zpátky do pekla a andělé někam, kde budou vykonávat svou funkci andělů strážných. Ten můj letos nějak zaspal, má drobné prostoje a tak sváteční den s deštěm v ložnici nebyl to pravé ořechové. Nicméně zdá se, že se už probral a věci se berou k lepšímu. Takže mohl být i dort a sklenka šampaňského, nejlépe k snídani, jak se na správný svátek sluší. A čerti mohou klidně řádit. Naštěstí se v našem okolí nevyskytovali žádní maskovaní opilci, jak tomu často v tento večer bývá. Svaté trojice spořádaně strašily a nic neobvyklého se nedělo. Ono s opilstvím to v tento den nebývá jednoduché. Vyprávěl mi onehdy jeden pán, jak ho kumpáni z mokré čtvrti odnesli před dětmi jako do pekla. Samozřejmě zamířili do baru, kde ďábelsky popíjeli. Nu, a když se vrátil obveselený domů, manželka s ním samozřejmě nemluvila, logicky. Děti z toho ovšem měly pěkně zamotanou hlavu a dlouho se na maminku zlobily. Myslely si totiž, že tatínek je hrdina a přestože ho čerti unesli, on se jim statečně ubránil a vrátil se domů. A ta máma to nechápe, jakého má doma statečného tatínka. Takže tatínek v jejich očích vyrostl, maminka naopak ztratila. A bylo třeba prozřít, než jim došlo, jak to ve skutečnosti bylo. Všechno je prostě jinak a dětská dušička se i dneska čertů bojí. Asi jako já, jako čert kříže.  A tak všem přeji poklidný – spíš andělský než čertovský- večer.

2 komentáře:

  1. Krásná příhoda:-) Věci prostě nejsou někdy jak se zdají:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak já jsem se necítila v dětství ochuzená o dárky, ale spíš jsem měla vždy zkažený svátek strachem a nervozitou. A to až do dospělosti i když jsem už měla děti. To jsem zase měla strach, aby se moc nebály ony :-) Nyní s malým už jsem si připadala natolik "dospělá", že jsem si prosadila svůj pocit a čerty mu domů nikdy nepozvala. Až letos, když už mu je 6 a půl si říkám, jestli jsem ho o něco neochudila. No blázen :o)

    OdpovědětVymazat