Adventní setkávání

„Jsem totiž ateista,“ vysvětluje jeden známý, když chce vysvětlit, proč nesnáší Vánoce. Není sám, kdo nemá rád „nejkrásnější svátky v roce“. Jiní říkají: „Je to jen konzum a přejídání,“ Nebo: „Kdo má tak dlouho vydržet s rodinou?“
I mně v posledních letech Vánoce trochu vadí. Když mi od  října zní v pražských obchodech koledy a všudypřítomná reklama tluče do hlavy, kolik si mám na svátky půjčit, napadlo mě Vánoce zrušit. „Je to zbytečné,“ pokusila jsem se doma vysvětlit svoje stanovisko, ovšem marně.
Zřejmě jsem nepoužila dostatečně silné argumenty. Označili mě za škudlu, který nechce utrácet za dárky a lenocha, který odmítá vánoční zběsilé gruntování a pečení milionu druhu cukroví. Vymluvit jim tento názor nebylo vzhledem k oslabení, ve kterém jsem se ocitla, nikterak snadné.
Mě osobně však Vánoce, stejně jako Silvestr, kterému mnozí přisuzují fatální důležitost střetávání konce a nového, lepšího začátku, nebaví.
Nechce se mi totiž věřit, že hodní na sebe máme být jen kolem čtyřiadvacátého prosince, a jindy ne. Proto mám raději celý advent, kdy je větší prostor pro setkávání a i tak si myslím, že setkávat se máme celý rok. V prosinci je to sice podbarveno určitou nostalgií, ale setkání dejme tomu v červenci může být úplně stejně zajímavé ba i vzrušující.
Dám spíš na snahu. Najít termín, chtít se vidět, posedět, popít, pohovořit. Mám s ní jen jeden malý problém. I snaha někdy může být křečovitá a pak je to v háji. Vezměte si třeba snahu vyhovět za každou cenu. Pak nevím, co dřív a ve výsledku nadělám víc škody než užitku.
Mně se třeba stává, že neumím říci ne. Prostě mi přijde líto někoho odmítnout nebo zklamat. Ne, že bych se do podobné situace dostávala dnes a denně, ale stává se to. Popravdě řečeno, je to spíš můj nešvar než dobrá vlastnost. Žádnou pochvalu jsem za to ještě neobdržela, a pokud vím, svoje okolí tím někdy pěkně vytáčím.
Dneska ale už vím, že je to nefér. Jestliže se chcete s někým sejít, je třeba na to mít nejen chuť a prostor, ale i čas. Jestliže někdo dává po deseti minutách pohledem na hodinky najevo, že svou povinnost vidět vás právě splnil a ještě letí na další setkání a přitom vyřídí i rodinný nákup, měl by si být vědom, že je to vlastně urážlivé.
Pravda, vychovávat někoho v dospělosti je nereálné, spíš naopak. Z tohoto hlediska by bylo lepší takového člověka vyřadit z rejstříku přátel. Aby mu došlo, že nejde sedět jedním zadkem na vícero židlích. A není vyloučeno, že někteří to tak dokonce i dělají. Nebudu plýtvat svým (třeba i adventním)časem na někoho, kdo setkání třikrát přesune a pak stejně za pět minut letí pryč.
Někteří hektičtí jedinci by se ovšem mohli cítit poškozeni. Oni se neumí zbrzdit, zastavit a na chvíli v klidu pohovořit. Pro ně je poklus takovou životní samozřejmostí. A to by pak bylo zajímavé, jak by se s tím adventní (i jiné) setkávání vyrovnávalo. Vedle nezdvořilých a necitlivých lidí by tu ještě byli ti nezpomalitelní. Kdo by to pak rozlišoval?
Otázek samozřejmě vyvstává víc. Když totiž začnu přemýšlet a zkouším hledat důvody, proč je advent a Vánoce tak nostalgické, musím si přiznat, že ztrácím jistotu, jestli by taková ignorace letitých zvyků nakonec nenadělala víc škody než užitku. Lidé si asi moc změn nepřejí:-). A když už se o změnu pokusí, většinou to dopadne neslaně nemastně. Tak zůstaňme raději u tradice a těšme se, že v prosinci potkáme plno lidí, které jsme celý rok ani koutkem oka nezahlédli. Je přeci advent:-)