Ještě jednou se tady vrátím k tématu pozdravu, zda zdravit či nikoliv:-).
A je to vlastně i nepatrné rozvinutí včerejší úvahy o protektivních matkách...
Často se kritizují děti, že neumí otevřít pusu a pozdravit. Nedávno jsem se zabývala spíš majiteli pejsků, kteří na vás dokážou tupě zírat přes hřbety hrajících si psů a nevydat ani hlásku, dokonce ani na pozdrav odpovědět.
Takže to není o dětech, ale o celé naší současnosti. O těch matkách, které mají ve výchově svých dětí úplně jiné priority.
Pozdravit už zjevně není in.
Onehdá jsem šla s malými dětmi, gymnazisty, do města. Přicházejí na ranní sraz, už tam stojím a čekám.
A nic. Někteří ani nezvednou oči od mobilu, většina spíš nechápavě hledí, proč na ně tak koukám.
Zdravím tedy já, někteří i odpoví. Vytváří se hlouček. Přicházejí další, je to stejné.
Přátelsky jim tedy vysvětlím, že se opravdu nemusí bát pozdravit, že se to běžně dělá, že se při příchodu a setkání lidé pozdraví.
Chvíli to trvá, než to sepne, ale pak někteří doopravdy pozdraví. Patrně s vědomím, že výstřednostem kantorů se nemá odporovat.
Sleduji, jak se pak kamarádsky snaží napovědět těm dalším přicházejícím. Aby neměli průšvih.
Ti jdou stejně apaticky, mlčky, s očima zabořenýma v telefonu. Ale kámoši jim nenápadně poradí,
" vole, prej máš pozdravit,"
Zmateně se rozhlíží kolem, koho jako a proč? Nakonec usoudí, že to asi budu já a pozdraví.
Je to zjevně o výchově doma, nenapadne je, že dělají něco řekněme nezdvořilého. Prostě na to nejsou zvyklí, že se někdy zdraví.
No budiž, vzpomenu si na pejskaře a jen krčím rameny. Ony ta to vlastně ty děti vůbec nemohou, jsou jen naším obrazem.
O několik dní později se nesu po Letné, kde mě pozdraví cizí dítě. S radostí mu odpovím, vždycky to tak dělám, abych je neodradila. Pozdraví a odpovím, hezky nahlas a s úsměvem.
Jdu svižně, tak o pár kroků mohu slyšet mladou maminku, jak svoje dítko plísní:
" co zdravíš cizí báby, to se nedělá, nemusíš zdravit každýho..."
A to je celé.
V podstatě to dokonale ilustruje celou situaci ohledně naší interakce ve společnosti. Co mi doma dají, to si nesu životem....
Takže už žádné divení ohledně zdravení....
Žádné komentáře:
Okomentovat