Diskotéka v mozku

   Zkusím se ještě vrátit ke své zdejší včerejší úvaze o blikajícím světě.  

On tedy zjevně bliká dětem i dospělým, stačí se kouknout kolem sebe, na dospělé vtažené do virtuálního světa. 

Třeba na přechodu pro chodce, /nebo spíš mimo něj/ se sluchátky v uších, nevnímající okolní svět, tam je mám "hodně ráda.!

Ale dospělé nechávám jejich vlastnímu osudu. 

Přemýšlím o dětech, těch školou povinných.

Vypravím se do jejich zrychleného světa z druhé strany, hledat onen jiný úhel pohledu.

Zkusím víc fantazie, takovou vizualizaci, třeba...?

Takže, když si barvitě představím mozek dnešního dítěte, vidím diskotéku. Barevná světla, rychlé střihy, žádná pauza, žádné ticho. 

Vize pokračuje... 

Do tohoto jásavě divokého klubu vstupuji já s knihou v ruce a říkám:

 „Pojď si číst.“

Absurdní, že?

Tak nějak si ale občas připadám ve třídě. No, spíš často než občas.

 Svět kolem se proměnil.

 Kde dřív stačilo vysvětlit, teď musím zaujmout. 

Kde dřív děti vydržely u filmu, teď si žádají rychlý sestřih hlavních scén. 

Zatímco já nabízím strukturu, ony chtějí dynamiku...

A tak se ptám: (sama sebe, samozřejmě)?

Jak učit v době, kdy je všechno instantní a zrychlené? 

Jak udržet pozornost někoho, kdo je zvyklý na desetisekundová videa a notifikace každou minutu? 

Jak je přesvědčit, že některé věci potřebují čas, když jejich svět jim říká pravý opak?

Otázek mraky, odpovědi žádné.

  Není to jen o mobilech ani o dětech jako takových. Je to o způsobu, jak se svět změnil. Změny jsou logické, jako vývoj, ale  překotný růst asi není úplně to pravé ořechové??

 Jistě  se musím změnit i já, byť mám (možná sebestředně, ale mám) pocit, že jdu s dobou. Asi ale pomalu:-)

Vím, že je třeba hledat nové cesty. 

Jen úplně nevím, jak si najít místo v té blikající diskotéce?

Je mi sice jasné, že jestli chci, aby mě slyšeli, musím nejdřív pochopit jejich svět. 

Jenže také vím, že takové intenzivní blikání může vyvolávat epileptický záchvat, což teď myslím jak reálně, tak obrazně.

Takže je to trochu začarovaný kruh, který zběsile bliká. 

Tudíž na závěr mohu jen suše konstatovat, že  i dneska jsem uvízla v nějaké tupém úhlu /pohledu/. 

Nebo ve slepém blikajícím rameni. 

Je to vlastně takový oxymóron doby. Minimální té školní. 

Navíc, dnešní děti vlastně už na diskotéky nechodí, mají úplně jiný způsob konzumace hudby...

Takže celá úvaha vyšla z chybné premisy, jejich barevný a zběsile rychlý svět je prostě úplně jiná dimenze vnímání...

Dějiny se prostě v nějaké podobě opakují: homo habilis, homo erectus, homo sapiens......???

Zkusíme se tedy dneska společně poblikat do víkendu:-)