Historia magistra vitae

 Letošní únor nepřináší jen mrazivá rána a pomalý přechod k jaru, ale také historická výročí, která nutí zamyslet se nad tím, jak je čas relativní, co bylo a co se opakuje, i co jsme se z minulosti naučili. Nebo jak je všechno pomíjivé či potvrzení zásadní pravdy, že všechno je vždy jinak.

Jako zajímavost kupříkladu stojí za připomenutí sedmdesát pět let od únorových událostí roku 1950, kdy byl Julius Fučík posmrtně oceněn titulem Hrdina Sovětského svazu. Tehdy hrdina dnes padouch. Navíc ho už skoro nikdo nezná, snad jen pár pamětníků toho, že Výstaviště na Praze sedm neslo jeho jméno. Mnozí pamětníci se chodívali bavit do Juldy Fuldy.  

Jako potvrzení ambivalence dějin ale poslouží docela dobře. Na jedné straně je totiž Fučík symbol boje proti fašismu, na druhé kontroverzní ikona komunistické propagandy.

A jak se na jeho osobu díváme dnes? Může z toho být vhodná únorová otázka.

Co si vůbec pamatujeme o době, která formovala generace před námi?

Protože v únoru se děly osudové zvraty, může právě únor nabízet tyto momenty k přemýšlení.

Únor samozřejmě rovněž připomíná 77. výročí od komunistického převratu v roce 1948, klíčového momentu, který navždy změnil československou politickou scénu.

Tam je zajímavé, že tehdy stačilo pár dní, aby demokracie ustoupila totalitě.

Historie nám prostě v únoru nastavuje zrcadlo. Mrazivě připomíná, že změny, ať už k lepšímu nebo horšímu, mohou přijít náhle a nečekaně.

Možná proto je právě v únoru vhodný čas zamyslet se nad tím, co nám minulost vzkazuje

a jak si uchovat hodnoty, které považujeme za samozřejmé – dokud se nezačnou ztrácet.