Opravuji

 Respektive tedy čtu úkoly od studentů, které jsem zadala na počátku školního roku. 

Úkol zněl jasně, aby během půl roku domluvili a realizovali rozhovor s pamětníkem historické události. 

Zprvu se bránili, že tak starého člověka neznají.

 Automatická reakce. 

Pamětník je pro ně jen někdo z dávné minulosti.

Docela koukali, když jsme společnou úvahou došli ke zjištění, že pamětníkem už mohou být vlastně i oni, pro své mladší spolužáky. A že doma mají blízké, kteří prožili minimálně listopadové události. 

Pak na zadání fikaně zapomněli, ale vytrvalé připomínání přineslo ovoce. A nakonec vyfikli rozhovory, které by stály za publikování na Paměti národa. 

A hledali témata, vyjeli za prarodiči, zapojili tetičky či sousedy. Mluvili nejen o listopadu, který se na první dobrou zdál nejsnazším a nejvíc frekventovaným cílem. 

Témata byla normalizační, objevily se události z osmašedesátého i z války, mluvili 

o povinné vojně, o povodních či třeba o útoku na "Dvojčata". 

Mnohé práce byly fakt neotřelé a zajímavé. 

A já nyní čtu a vytvářím pro ně nějakou zpětnou vazbu. Ale nejlepší zpětná vazba je to pro mě, když vidím, jak se do toho někteří pustili, jak se umí ptát a co všechno propojili. 

Úplně nejvíc je, když přiznají, kolik věcí jim docvaklo. 

A třeba i to, jak bylo fajn povídat si s babičkou. Nebo s mámou, o době, kdy byla mladá

( mladší), že je to dosud nezajímalo, bylo to dávno a mámě se nic nestalo, tak proč se ptát...? A najednou se ptali. Nejdřív logicky proto, že museli. Ale pak už se zaujetím a erudicí. 

A objevovali zajímavé věci. 

Hezky se to čte, i pro mě jsou tam nové věci, nové úhly pohledu. Baví mě to. 

A je to zjevně ve finále bavilo také.