Žádost o vězení zamítnuta

Blahé paměti, ještě mladší a plná energie, jsem domluvila dětem exkurzi do vazební věznice. V rámci občanské výchovy a také proto, aby viděli, že někdy stačí málo a člověk je tam, kde by rozhodně nikdy být nechtěl. Vyrazili jsme do Ruzyně a byl to neopakovatelný zážitek. Děti byly vyvalené a zážitků, respektive poznatků si odnesly víc než z celého roku výuky. Prostě něco vidět na vlastní oči je pořád nejlepší metoda výuky, už Komenský to věděl. Papírování je s tím hrozné, práce také, a protože být za národního buditele a pracovat skoro zadarmo člověka pěkně vyčerpá, řekla jsem dost a již jsem se znovu nepokoušela. Až letos. Mám jednu sympatickou třídu, takové milé seskupení, které se povede jednou za x let. A tak jsem vyslyšela jejich volání a pokusila se znovu. Papírování jen u samotné žádosti horentně narostlo a dnes přišel strohý mail. Vaše žádost je zamítnuta. Nic. Žádné vysvětlení, důvod, argument. Tak nejdeme nikam. Dřív to šlo, podotýkám, že bez kontaktů a známostí, najednou nejde. Ono dneska už vlastně nejde nic. Možná i proto, že jsme tam viděli, že vězňům tam opravdu není nijak zle. Pracovat nemusí a tělocvičnu měli rozhodně hezčí a modernější než máme my ve škole. A tak zůstaneme zase u suchého výkladu, přesně dle zažité teorie šedivá je teorie, zelený strom života. Chápu, že pouštět nás tam nemusí, ale vysvětlení podat mohli. Nu, co nadělám. Vězení je vězení.