sobota 23. října 2010
Maraton ve Stromovce
Ve Stromovce se dnes běží maraton. Údajně nejstarší maraton v zemi nebo něco podobného. Pozoruji závodníky, jak se houfují ke startu, a říkám si, že bych se také měla rozhýbat. Stromovkový maraton je v podstatě přístupný všem a z těch lidí, trousících se na start, ( vyběhnou v deset) fakt sálá energie. Běh má asi opravdu něco do sebe. Jenže když chodím běhat – a čas od času mě taková aktivita přepadne a za temných večerů, kdy mě nemůže nikdo vidět, pobíhám po Stromovce také - tak se obávám, aby nějaký horlivec nezavolal záchranku. Vypadám totiž na umření už po několika metrech. Většinou běhám se psem, kterého moje neobvyklá činnost velmi baví, ovšem nechápe, jak mě to může tak rychle vyčerpat. Uběhnu kousek a jsem jak po infarktu. Pak se odpotácím domů a jsem ještě půl dne rudá jak rak. Z toho důvodu tedy nemohu chodit běhat po ránu, jako většina normálních lidí. A večer se zase tak rozpumpuji, že nemůžu usnout.Většinou si připadám jako hrdina filmu Akumulátor II, který při běhu v parku vypadá jako deviant. Proto většinou moje běžecké předsevzetí brzy bere za své. Za Zachariášem kráčím v poklidně důstojném tempu a nadávám si, že jsem líná jako veš. Ale asi je to v genech nebo co. Nicméně dneska, když (z okna :-))vidím ty energií nabuzené běžce, mě to znovu bere. Ne, že bych chtěla uběhnout maraton, i když by to asi byl pěkný cíl. Ale takový kilometr bez hrozby udušení by byl dobrý. No, uvidíme. Dneska začnu trénovat. Pohledem na ty skutečné běžce, znám se:-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
maratonci mají můj obdiv a mé nepochopení- já sotva doběhnu tramvaj, takže nechápu, jak někdo může běhat rád a taaak daleko :-) Takže na této akci se asi nikdy s nikým nepotkám... ;-)
OdpovědětVymazatmusím se smát nahlas. Také mě chytají běhací záchvaty. Od domu zásadně neběhám. Rychlým krokem dojdu na nejblížší polničku a tam provozuji "běh".
OdpovědětVymazatLepší je moje máma, ta když jede jednou za uherák na kole a uvidí kopec, tak před kopcem z kola sleze a kolo tlačí. Připadá si však strašně trapně, tak pokud vidí, že jede nějaké auto, přikládá mobil k uchu a předstírá telefonování :)))
Tak tenhle článek mě moc potěšil! Přeji, aby odhodlání k běhu vydrželo! Právě jsem se vrátila z osmi kilometrového proběhnutí :-) Před rokem a čtvrt jsem měla problém uběhnout 200m. A s tou barvou to mám stejné. Ještě po dvou hodinách jsem jako hořící pochodeň.
OdpovědětVymazatA že nic není nemožné dokazuje blog Utahané čtyřicítky (odkaz u mě na blogu pod názvem Pulec)
no myslím, že se si nepřidám..obdivuji, ale já jsem sutečně líná jako veš..nepřišla jsem tonu na chu´t v 18..ve 40 už to asi nedohoním:-) Už mě ani ty záchvyty nepřepadají:-))
OdpovědětVymazatJelikož jsem zdaleka nebyla schopná stačit tempu, které u venčení vyhovovalo našemu psovi, venčila jsem ho na kole... Na barákem máme kopeček - nikdy jsem nemusela kolo vést, protože pes se nadšeně zapřel, a ač sám měl sotva deset kilo, vytáhl mě na kole nahoru s mojí minimální pomocí. Po pěti kilometrech mé svižné jízdy a jeho běhu vedle kola vypadal, že by si oddechl. Ovšem jeho oddech spočíval v tom, že se napil, pár minut čuchal po okolí a pak si dal nadšeně dalších pět kilometrů a divil se, že jsem utahaná víc než on...
OdpovědětVymazat