Setkávání se po letech jsou vždycky trochu ošemetná.
„No, to je hrůza, jak zestárla,“ honí se hlavou, zatímco z úst
jde radostná pochvala
o tom, jak skvěle vypadáš!“
Nikdy nevím, kdo to myslí doopravdy a kdo se zahaluje do
společenské konvence
a nepokrytě lže. Jde samozřejmě o milosrdnou lež, protože
kdo už má tu odvahu
a naladění vás při náhodném setkání po letech potěšit hořkou
pravdou:
„No, ty ale špatně vypadáš!“
Jsou ale jedinci, kteří vypadají, že boj s časem vyhráli.
Nebo jeho běh alespoň zpomalili, když už vyhrát trvale je zjevně nemožné.
Nevím, zda je to
běžný pocit nebo zda se to děje jenom některým, že ostře vnímají nelítostný běh
času. Září navíc dojem časoprostorových
změn silně umocňuje.
„Hrůza, jak ten čas letí, napadá mě vždycky, když se kalendář
přehoupne do prvních zářijových dní.
Musí to být nějaké zrychlení, které v tomto čase docela
akceleruje.
Přitom září v sobě určitě nese tiché dozvuky léta. Dokonce
by mělo být vnímané víc jako poklidné zastavení než razantní zrychlení.
Nabízí ale i vícero nečekaných setkání, někdy nejen po
prázdninách, ale i po letech. Je vlastně tím pádem tak trochu i konfrontační. Setkáváme se s lidmi, s prací, se školou….
Často se proto vtírá pocit, že čas letí jako bláznivý. Zkusme
ho v letošním září zbrzdit. Budeme se pak asi cítit líp.
Málokdo se mnou souhlasí, že jde nejspíš o iluzi. Asi proto,
že v září se většina lidí zastavovat moc nemůže. Ani mně to moc nejde, jen
mě vždycky něco postrčí, abych to zkusila. A já tedy postrkuji i vás, ať si v záři
dopřejete zpomaleného tempa. Takové zářijové festina lente, tedy pospíchej
pomalu.
A vychutnávejte i náhodná setkání po letech, která se vám v září přihodí.
Bez vnímání času to jde lépe.
Žádné komentáře:
Okomentovat