Možná se mýlím, ale osobně vnímám, že výtvarné umění je často v pozici obávaného oboru, jako že mu nikdo pořádně nerozumí.
Ostatně, i některé naše umělecké galerie často zejí
prázdnotou. Na rozdíl od těch galerií obchodních.
Jeden kunsthistorik mi kdysi objasňoval, že je za tím nedostatek vzdělání neboli absence estetična v naší výchově. Někde se děti během svého dospívání nedostanou k výtvarnému umění vůbec, jinde jen formou nějakých kýčovitých obrázků z domácích obýváků. Na chápání nějakého výtvarna nemají ani pomyšlení, ale ani prostor. O fantazii a citu ani nemluvím. ¨
Někteří se pak proti výtvarnému umění, zejména tomu současnému,
ostře vymazují. Občas se pak stane, že dehonestují nejen díla, ale i umělce jak
takové.
Může za to i jejich odlišnost. Ne, že by byla jejich základní charakteristikou. Ve skutečnosti můžete potkat i úplně nenápadné výtvarníky. Přesněji řečeno, umělce, které na první dobrou neřadíte mezi extravagantní průkopníky netradičních, kupříkladu výtvarných, postupů a stylů.
Ale
většinou je výtvarník osobnost už od pohledu, odlišuje se nejen svou kreativitou,
ale i viditelnou extravagancí. I to pak může někoho dráždit.
Nejsem si úplně jistá, jaký typ umělců produkuje AVU, ale úplně jistě bych chtěla připomenout, že existuje už dvě stě dvacet pět let.
A
to je hezké výročí nejen k oslavě, ale i k připomenutí. A vyzvednutí
výtvarného umění, které se do veřejného prostoru dostane většinou jen tehdy,
když v televizi vystoupí David Černý nebo na zahradě AVU tančí nahá
učitelka.
Potíž je totiž hlavně
v pochopení sděleného. Výtvarníků produkuje AVU asi mnoho, ale
o většině z nich se tolik nemluví, protože výtvarně produkované
poselství je často mnohem náročnější než to psané. A že lidé nečtou je
všeobecné známé. Takže obrazy pak mají tuplem smůlu.
V minulosti byla
otázka umění vyřešena poměrně snadno. Sem tam si někdo objednal rodinný
portrét, z čehož se uživit moc nedalo. Umělci proti většinou třeli bídu s nouzí.
Slavnými se stali až po své smrti.
Dneska se s uměním
i experimentuje, což je někdy potíž pro publikum, protože tím pádem už některým
dílům nerozumí vůbec.
Zbývá pak hodně málo možností, jak na výtvarné umění upozornit
širokou veřejnost. Připomenutí letité existence Avu může být jednou z cest.
Akademie existuje
od 10. září roku 1799. Nejprve sídlila Na rejdišti, což je ulice pojmenovaná
podle rejdění krys. Lze tedy předpokládat, že zde myši žraly obrazy, proto bylo
lépe se přestěhovat.
Přesun, do kterého se aktivně vložil Josef Hlávka, měl
samozřejmě mnohem reálnější
a praktičtější důvody, ale mně se ty myši v souvislosti s rejdištěm tak hezky nabízely. V reálu za to ale mnohem víc mohl Vojtěch Hynais, který zde měl učit. On k tomu chtěl adekvátní podmínky, nejlépe dobrý ateliér.
A jen díky penězům mecenáše Josefa Hlávky, a hlavně jeho vytrvalosti a energii, se takový nalezl u Stromovky, kde nakonec vznikla a zůstala celá budova Akademie, která zde stojí dodnes.
Řekla bych, že v souvislosti
s jejím výročím lze zintenzivnit třeba osvětu ohledně výtvarného umění,
nabídnout ukázky a vymyslet způsob, jak zprostředkovat obrazy
a výtvarná díla širšímu spektru konzumentů.
Jen se trošku bojím, že
září, které výročí přináší, je na podobný proces docela krátké. Barevnost a výtvarno
by nás navíc mělo provázet celým rokem.
Nicméně, někdy je potřeba začít. A září, se svými barvami a výročím výtvarné akademie,
to k tomu přímo vybízí.
Užijme si tedy výtvarně pestré a kreativní září. A nebojme se vyrazit do galerie.
Žádné komentáře:
Okomentovat