Svatá Ludmila

 Dnešní svátek svaté Ludmily lze připomenout odkazem na život světice. Nebo zamyšlením, jakou roli hrají svatí v naší současnosti. Co je nám svaté, posvátné, co znesvěcujeme.

Není to jednouchá ani jednobarevná úvaha. Každý máme o svátosti i svatosti jinou představu. Ostatky světců už dávno  většinou neuchováváme v relikviářích, jako tomu bylo kdysi. Jde víc o pomyslné schránky, kde ukrýváme své vize o tom, co je nám posvátné. 

Někdy natolik, že o tom ani nahlas nemluvíme. 

   V obecném povědomí, ve veřejném prostoru, dnes moc svatých či posvátných atributů není. Nebo mi to alespoň tak připadá. 

Pojetí svatosti a  posvátných  věcí  se výrazně změnilo. 

Je logické, že pro věřící lidi jsou stále stejná svatá místa v podobě kostelů či jiných svatostánků. Zároveň ale existuje velká pravděpodobnost, že jim lidé s jinými představami o svatosti jejich svatá místa znesvětí, respektive zničí.

Nabízí se cynické tvrzení, že dnes není nikomu nic svaté. Ale když si na svatost nehrajeme, těžko verbalizovat nějaké znesvěcení. 

Obecně se, alespoň většinově, za svaté berou lidské vztahy a rodina. Děti. Snad.

  Trochu upozaděné je asi v tomto kontextu vnímání posvátnosti. 

Osobně vnímám jako posvátné něco, co vyvolává úctu a pokoru. Třeba ticho. Nebo dávno zažité rituály. Zdraví. Posvátná místa. 

Tady to má asi ale každý úplně jinak. 

Posvátná by kupříkladu automaticky měla být příroda, přesto ji trvale a soustavně znesvěcujeme. Navzdory různým pokusům o zelenou politiku je to spíš po nás potopa. Kácení pralesů,  znečišťování vod či totální vysávání přírodních zdrojů. 

Pod intenzivním tlakem digitalizace svatořečíme virtuálno a znesvěcujeme běžné vtahy, čas a pozornost věnovanou sobě či blízkým lidem.

 A když se obloukem vrátím k dnešní svaté Ludmile, role světců už je dávno upozaděná, máme jiné posvátné ikony. 

Jenomže  i svatá Ludmila by nám měla co říci, jen jí znát a umět naslouchat. Proto ji alespoň připomínám. Dneska.

 

 

 

 

 

 

 

.