Onehdá jsem poslouchala rozhlasový pořad o geniálním skladateli Karlu Svobodovi. A ten, mimo jiné, prý říkal, že jsme jako společnost jakousi „obětí skřivanů, kteří tyranizují nás sovy. A že se stalo většinovým zvykem, že všichni pracují od časného rána a vstávání v šest není výstřednost či rozmařilost, ale nutnost. A sovy, které jsou zvyklé pracovat v noci a ráno si přispat, jsou považovány za divné. A všelijak se jim komplikuje běžný život, tudíž nakonec podlehnou a svůj rytmus přizpůsobí.“
Něco na tom jistě bude, sama se cítím být sovou a vstávání v brzkou ranní hodinu
mě deptá a vyčerpává. Navzdory nevyžádaným radám všech kolem, kteří mi od malička
tvrdí, že si na vstávání za tmy prostě zvyknu.
No, nezvykla jsem si nikdy.
A jakmile to jde, tak se okamžitě vracím do sovího rytmu. Tedy dlouho do
noci pracovat, ovšem pořádně si přispat.
Skřivani ale mají logicky v mnohém náskok, možná proto, že prý ranní ptáče dál doskáče / sice toho zase víc sežere a dřív chcípne, ale tento cynický dovětek mého tatínka docela kazí původní pointu/.
Zůstávám tedy u toho, že ranní ptáče dál doskáče. Skřivani totiž skáčou už od února. Protože podle všeho by si na
Hromnice měl skřivan vrznout i kdyby měl zmrznout. O sovách se nic podobného
netraduje. Sova totiž spokojeně poklidně podřimuje.
Nicméně, v tomto únorovém případě beru skřivany na milost, protože dávné pořekadlo v překladu dneška neznamená nic jiného než nadějeplné oznamování příchodu blížícího se jara. Vzhledem k poměrně netradiční mixáži ročních období to sice trochu ztrácí na významu, nezažíváme žádné drtivé mrazy a jarní počasí nás provází takřka celou zimu, přesto se na to opravdové a skutečné jaro většinou všichni těšíme. A klidně už od února. Můžou za to skřivani. A je asi jen na nás, zda to v tomto případě budeme vnímat jako teror či logický vývoj věcí, který je takový, jaký má být.
Užijme si tedy nadějeplný únor, bez
ohledu na to, zda jste skřivan nebo sova.
Žádné komentáře:
Okomentovat