Svátek

Viděla jsem film Svátek. Přesněji řečeno, film se jmenuje Prázdnik. Znalost ruštiny je někdy také k něčemu dobrá. Film jsem viděla na netu, k tomu jsou zase dobrá tato média. Do distribuce asi hned tak nepůjde, v Rusku je dokonce zakázaný. Dost se o něm mluví, tak jsem ráda, že jsem ho viděla. Nový pohled na historii. Na blokádu Leningradu. Dříve narození si jistě vzpomenou, že to bylo detailně ve škole probíráno, že se mluvilo o tom, že z Leningradu se stal gorod-geroj, a jaká to byla hrůza. No, musela to být hrůza. Když jsem o tom četla knihy, vždycky to byla hrůza. A nyní přichází film, který tvrdí, že i v takové hrůze existovaly elity a že i v obleženém Leningradě si soudruzi vesele debužírovali, zatímco na ulici, za jejich okny, se umíralo hladem, zimou a zoufalstvím. Nevím, zda to má pan režisér nějak archivně podložené, ale asi to tak bude. Zaskočilo mě to, ty hrůzy, které jsem o tom četla, mi připadaly tak děsivé, že jsem si tuto variantu ani nijak nepředstavovala. Pravda, vždycky je na tom v životě někdo líp a někdo hůř, ale že se dalo v obleženém Leningradě pít šampaňské a jíst kaviár je pro mě dost silná káva a tudíž i dost velké překvapení. Současné Rusko údajně o filmu moc diskutovat nechce, památku Leningradu tento film dle tamějšího (k nám doputuvšího) mínění dehonestuje a to veřejnost nepřijímá. Je údajně i zakázaný, čímž logicky získává punc lákavosti a nepřímo říká, že to tak asi bylo. Lepší by byla diskuse, ale tu nikdo nepřipouští. A tak poučení z filmu je jediné, a tím je moje oblíbené heslo, že všechno je vždycky jinak!!!! V historii obzvlášť.