Nákupy

Nechodím moc na nákupy (krom běžných potřeb, samozřejmě J) ale jednou za čas zajdu.  Nakouknout do obchodních center, abych viděla, jakým směrem doba kráčí, jaké jsou trendy a oč se dobrovolně ochuzuji. Nedávno jsem se vydala dokonce cíleně, s jasným záměrem směnit darované poukázky za konkrétní zboží.  Metou bylo knihkupectví, kam obecně chodím ráda a užívá si to. Tak proč to pro jednou nezkusit v mega obchodním centru a dosytnosti si naprohlížet a navybírat.  Ukázalo se ale, že to nebude až tak jednoduché a že za knižní rozkoš se bude platit J. Už při vstupu do supermoderního (prý) prostoru jsem měla mnohem jasněji v tom, proč řada lidí trpí neurózou, případně vyhledává pomoc psychologa potažmo psychiatra. Bzučící davy lidí valící se sem a tam, do toho permanentní muzika, telefonování, výkřiky, hluk eskalátorů, hádky nakupujících, blikající reklamy, měnící se poutače, ba i jezdící rekvizity, které lákají do některých z nesčetných obchodních kójí mě rozcukaly hned po několika minutách. Ale rozhodla jsem se vytrvat, když už jsem tady, s prázdnou se nevrátím. V záplavě blikajících neónů jsem našla informační tabuli a na ní i kýžené knihkupectví. Spustila jsem se podle návodu do minusových pater a poměrně snadno zde objevila cíl mých večerních nákupů. Zde bylo, na rozdíl od okolí, ticho a klid. Kdo taky dnes kupuje knihy, že? Pospávající mladinká prodavačka byla takřka překvapená, co že tu pohledávám. Nebyla agresivní, to vůbec ne. Spíše udivená. Nedala jsem se ale odradit jejím ospalým výrazem a směle se dotázala, zda zde mohu proměnit své poukázky za knihy. Otázka mi připadala logická, dívku jsem ovšem poněkud zaskočila. Líně se zanořila pohledem do počítače, aby posléze přikývla. Nevěřícně uznala, že jde o legální, byť pro ni asi výstřední přání, v pátek večer za tolik peněz nakupovat knihyJ. Vpustila mě do arény. Užívala jsem si to. Nikde nikdo, jen já a knihy a pro mě takřka neomezený výběr. Luxusní zážitek. Objevila jsem svého oblíbeného autora  Kena Folleta v zataveném obalu. Žádná anotace. Zkusila jsem se zeptat prodavačky, cože tato kniha nabízí? Tím jsem ji vyděsila podruhé, jak to proboha má vědět? Napověděla jsem ji počítačovou databázi, když fakt, že prodavač v knihkupectví by mohl o knihách něco vědět, mi ani na mysli nevytanul. Žijeme v jiné době. A omluvou jí budiž fakt, že knih je všude mraky.  Zabralo to, nakoukla a něco vyčetla. A vlastně pomohla. Šikulka. Víc už jsem ji netrápila, nebo jsem si alespoň myslela, že ji netrápím. Jenže jsem potřebovala mezisoučet, abych věděla, jak na tom jsem. Pomocí kasy ho poměrně rychle udělala. 2698 korun, konstatovala otráveně. Kolik mi tedy zbývá do tří tisíc? Automaticky jsem pokračovala v rozhovoru. Vytřeštila oči? Jak to mám vědět? Něco kolem čtyř set korun, odpověděla.

Já bych ráda přesně, řekla jsem ještě ze setrvačnosti, ale už jsem si to sama spočítala. Abych věděla, co si ještě mohu dovolit. Máte ještě nějakou knihu za 302 korun? Pokračuji tedy plynule. Nevím, odvětí zmatené děvče za pokladnou a hledí na mě, jako bych byla Majka z Gurunu. 

A proč zrovna za 302 korun? 

No tolik ještě zbývá, ne?

Jak to víte?

Boží prostoto…

Jsem dobře naladěna, nenaštve mě, nerozhodí, laskavě se usmívám a vysvětluji, že jsem si to sama z hlavy spočítala, což na dívčině tváři vyloudí nedůvěřivý úsměv, ale už nic neříká, já si koupím knihu v dané ceně, nechám si to všechno spočítat a s nákupem opouštím tichou zónu v knihkupectví, abych se šílícími davy ve vyšších patrech dostala někam na tramvaj.