A s ní Nová scéna. Samé nové věci a nové zážitkyJ. Nu, trocha nadsázky
nikdy neuškodí. Nová Atlantida je představení, které jsem před nedávnem
navštívila. Po pravdě, s dost velkými obavami, nejsem milovník
alternativního divadla a některé současné kusy vnímám víc jako test psychického
zdraví než kulturní zážitek. Tak to tady tak úplně nebylo, byť nějaké záblesky
se objevily. Ale dalo se to vydržet, kritika současného digitálního světa,
trefný popis současné výchovy mládeže, agitka směrem k uprchlíkům,
připomenutí záporů globalizace i obavy z budoucnosti, vše zaštítěno
všeříkající otázkou, kam směřuje náš svět? Poměrně zajímavě je zde vyjádřeno,
jak si nerozumíme, jak každý mluví jiný jazykem, žije ve své bublině. Chvílemi
mě podvědomě napadalo, jak jsem ráda za svoji práci, že nemusím ve svém věku
nosit na hlavě masku medvěda, lézt po střeše a válet se po mokrém jevišti, ale
v celku mě to neobvyklé představení bavilo. Na netu avizovali hodinu
třicet pět minut bez přestávky, což je snesitelné. A zejména pak tehdy, když to
herci sfoukli za hodinu desetJ.
Asi se jim před poloprázdným hledištěm špatně hrálo. Obří hlediště Nové scény
bylo totiž takřka poloprázdné (na rozdíl od hlučícího a narvaného baru)a divák
se v něm takřka ztrácel. Co bylo v následné besedě, na kterou bylo
diváctvo zváno právě do plného baru, nevím, tam jsme už nemířili. Raději jsme
si myšlenky o snesitelně alternativním představení rozebrali sami. Asi to stojí
za vidění, ale to prázdné hlediště je deprimující.
Žádné komentáře:
Okomentovat