čtvrtek 7. února 2019

Jak se cítíte?


Kdosi v tištěném tisku si nedávno posteskl nad audioprojevy některých reportérů, které způsobují milovníkům českého jazyka, estetiky a empatie lehké nervové chvění, které v některých okamžicích přechází až v třes, posléze vystřídaný nevěřícným pohledem a kroutící hlavou.  Sice to není zásadní světoborný problém a většina platičů koncesionářských poplatků s tím docela dobře umí žít, ale někdy opravdu jen zíráte.
Nemyslím tím samozřejmě oblíbené přebrebty, které účastníci rádi zúročí v silvestrovské estrádě, aniž by jim docházelo, že vydávat na odiv svou neprofesionalitu zas taková show vlastně není. Ale co už, že ano. Splést se jednou či dvakrát je asi normální, stává se každému. Nebýt schopen vykoktat smysluplnou větu a strávit jejím natáčením půl dne je už na pováženou.  Pro někoho je podobná situace pobídkou k nějaké práci na sobě, pro jiné to znamená mávnutí rukou s odůvodněním, že je přeci mladý a tak se učíJ.
 Děsivá je pak absence kreativity při tvorbě otázek a nulová citlivost.  Znovu jsem si toho povšimla při nedávném pohřbu pana Munzara. Televizní zpravodajství se smutné příležitostí ke zvýšení sledovanosti chopilo s vehemencí sobě vlastní. Ale krom piety a zajímavých dokumentů i filmů jsme se dočkali i věčných otázek na „celebrity“ :“ A jak se cítíte“ „ Jdete na pohřeb“ … a podobně empatické dotazy pořád dokola. Odpovědi byly rozpačité, slušné, ale mě tak napadá, jak by se takový reportér asi cítil, kdyby se mu dostalo jadrného odseknutí nebo přinejmenším udiveného konstatování v tom duchu, co že je mu do toho? No to se asi nedělá, ale ty dotazy k tomu úplně svádí.
Zřetelné je to u sportovců, často ráda kouknu na pěkný sportovní přenos, ale rozhovory poté jsou tak tristní, že se divím, proč je vlastně vysílají.  I zde je častý dotaz, jak se cítíte? No, jak asi, myslím si, vyhrál či prohrál, emoce jsou, většino jasné rozdány. Ale to neznáte reportéra, pořád to chce vědět. Strašně by se mi líbilo, kdyby je někdy nějaký sportovec vykolejil úplně opačnou odpovědí.  Po vítězství by na stereotypní dotaz upřímně národu sdělil: „Cítím se blbě, vůbec jsem nechtěl vyhrát, škoda, že nevyhrál někdo jiný!“ Nebo na opačném pólu „ Cítím se skvěle, jsem nadšený tím, že se mi to dneska nepovedlo!“…No, to se asi nestane, stejně jako se nestane, že by se zvýšila kultivovanost některých redaktorů či jejich schopnost klást normální a smysluplné otázky.
Je to zajímavý jev, který je ale lépe ignorovat než nějak rozpitvávat. Protože jakmile si toho začnete všímat, pěkně to umí lézt na nervy. A nejsou to jen otázky, jde i o koktání, věčné opakování slov či frází, nadužívání floskulí i vycpávacích zájmen či výkřiků. I když někdy je lépe být zticha. To ale v audiovizuálním médiu moc nejde, tak snad víc učit a lépe příště…..

Žádné komentáře:

Okomentovat