Vannes

 V další části našeho francouzského putování jsme opustili zámecké prostory, romantiku na Loiře a zamířili do vzdálené magické Bretaně, do města Vannes, vlastně trochu i po stopách tří mušketýrů. 

Cestování opět brutální, naši řidiči, snad ve strachu z plánované stávky, ohlášené na příští den, preventivně opustili dálnici a vláčeli nás francouzskými vesničkami. 

To by mohlo být zajímavé, kdyby to bylo ve dne, aby bylo něco vidět. A hlavně, kdyby to bylo dobrovolné a chtěné. Takhle se naše cestování opět posunulo, z plánovaných čtyř hodin přejezdu do Bretaně  to bylo hodin osm, takže jsme na místo určení dojeli někdy ve dvě ráno. 

To tedy bylo další potvrzení mé averze vůči autobusovému cestování. 

I tady ale pozitiva posléze převládla. 

Vannes je krásné. 

Je to zajímavé historické město, kde je plno hrázděných domů, zachované hradby s nádhernými zahradami, plno historických uliček. 

Čekala nás návštěva zdejší katedrály svatého Petra, která je krásná navzdory tomu, že je už dva roky v rekonstrukci. 

I tak to byl zážitek. 

 Na Francii mě vždycky bavilo, jak mají úžasné památky i v těch nejmenších vesnicích 

a městech. Co jinde vystavují jako ojedinělost a cennou památku, ve Francii zakomponují do běžného života. Tu svoji historii prostě žijí i v praktickém denním životě. 

Městečko samo o sobě je moc hezké, skoro bych řekla, že opravdu je až magické. Jako celá Bretaň. 

 Strávili jsme tu hezké dopoledne. 

Pak jsme to celé obepluli lodí, Morbihanský záliv a okolní  bretaňské ostrůvky. Zase jiný zážitek. 

 Odpoledne na ostrově. 

Dal se projet na kole, což si někteří vyzkoušeli. Jiní šli na pláž, někdo na kafe, jiní se jen tak toulali. A protože nepršelo, respektive ne moc, bylo to autentické, netradiční a báječné.

Den u Atlantiku jsme tedy zakončili celkem v pohodě, podle itineráře a na místě, kam jsme skutečně měli dojet.