Ludmila

 Když je dneska té Ludmily, vlastně svaté Ludmily, napadlo mě zamyšlení nad jinými známými Ludmilami. Schválně, kolik jich znáte?

Osobně asi každý nějakou Lídu zná, byť z hlediska četnosti už nejde o tam frekventované jméno jako kdysi. Kupříkladu mezi studenty v současnosti zrovna žádnou Lídu nemám. 

Ale co ty známé?  Historicky nebo současně?

Mě vždycky automaticky napadne Ludmila Vaňková, protože na jejích knížkách jsem se učila Přemyslovce a v podstatě i její zásluhou mě historie hodně baví.

Abych to vyvážila, jin a jang, tedy dobrá a zlá, tak na druhé straně spektra vidím Ludmilu  Brožovou Polednovou, prokurátorku v procesu s Miladou Horákovou.

Všichni asi známe Lídu Baarovou, femme - fatale prvorepublikového filmu. 

Nejde zapomenout ani na Ludmilu Formanovou, kdysi slavnou běžkyni a mistryni světa.

A další? 

Za připomenutí stojí třeba Ludmila Clementisová. Tu asi tak moc lidí nezná, spíš jejího muže. Vlado Clementis byl ministr zahraničí po Janu Masarykovi. A oběť monstrpocesu. Byl zavražděn v roce 52, v procesu se Slánským.

A jeho žena? Ludmila? 

Milovala ho až za hrob, velká láska.

Vždycky, když si za její životní osudy dosadím emoce, které na wikipedii nenajdete, je to šílený příběh. Jak to asi muselo být těžké, ta bezmoc, odloučení a nakonec poprava jejího muže.

On ani jejich předchozí život nebyla asi úplně jednoduchý. Sice láska jako trám, ale brzy jim do života vstupuje válka. Odjeli z protektorátu, ale každý sám. A dlouho trvalo, než se zase potkali. Jen na krátko. 

Odloučení pokračovalo i po jejich dalším útěku, tentokrát do Londýna. I tam zůstala sama, během bitvy o Anglii. 

Teprve poté se znovu setkali a do konce války to už asi v Londýně bylo pro ně docela dobré. Vlado působil v BBC, ona se věnovala své profesi zpěvačky. 

Po válce se vrátili do Prahy a tady bylo zpočátku vše zalité sluncem. A když se Clementis stal ministrem a Lída mu byla reprezentativním doprovodem na společenských akcích, zdálo se, že je i spokojená. 

Kariéru operní zpěvačky sice už dávno obětovala, ale v tuto dobu se jistě zdálo, že je za ni dostatečně odškodněna. 

Jenže brzy byl Clementis z funkce odvolán. Už začínal být nepohodlným. Stal se úředníkem v bance. Ještě tedy bydlí ve svém bytě, ale už pod dohledem StB. 

A pak ho zatkli. 

Na procházce se psem. Sebrali i toho jejich psa. Lída nic nevěděla. Pak zas nevěděla, proč ho zatkli, nikdo jí nic neřekl.

Pak zatkli i jí. Se zavázanýma očima ji vezli městem. Na Ruzyni.

Jak se asi takový člověk cítí? Co prožívá? Trochu si to představit v bujné fantazii dovedu, ale realita je jistě na hony vzdálená. 

Odmítla svědčit proti svému muži. 

Nechali ji skoro dva roky ve vězení. 

Pak jí dovolili psát manželovi, ale nesměla mu sdělit, že je ve vězení také. 

Setkat se mohli až před jeho smrtí. 

Donutili ji se nalíčit, obléci a odvezli ji na poslední návštěvu. Ani obejmout ho nemohla. 

Když sem dosadím emoce, asi už si je představit neumím.

Šílený.

Pak ho popravili. 

Jí propustili. 

Zůstala vdova, bezdětná. Pod odhledem StB. Už se nevdala. Soudruzi dokonce chtěli, aby se přejmenovala, ale ona už se nedala. Zůstala Clementisová, byť se to soudruhům nelíbilo. Oni ji za trest nic nedovolil, nemohla zpívat, vystupovat na veřejnosti,  nic. 

Pracovala jako knihovnice. 

Usilovala o manželovu rehabilitaci, což se jí během volnějších šedesátých let vlastně i podařilo. 

Zemřela v roce 1988.

Tak to byla dnešní  jiná Ludmila. Dost pohnutý osud, řekla bych. 

A tak, abych nekončila tak dramaticky, na závěr všechno nejlepší  všem dnešním Ludmilám:-)