Haló, haló

Máte telefon? 

A umíte telefonovat?

Obě otázky znějí trochu absurdně. Telefon má dnes přece každý a telefonovat... to přece zvládne i malé dítě. 

Nebo snad ne?

Troufám si říct, že každý třetí, možná každý druhý, to vlastně tak úplně neumí. Tedy ne že by neuměl stisknout zelené sluchátko , ale postrádá jakoukoliv telefonní etiketu. 

Řvou do mobilu kdekoliv a kdykoliv. 

V tramvaji si kolikrát připadáte jako neplacený psycholog: vyslechnete partnerské hádky, pomluvy kolegů, zdravotní diagnózy i výmluvy typu: 

„Hele, právě vystupuju na Budějovický…“ zatímco dotyčný sedí metr od vás na Letné.

A to jsme jen u telefonátů. 

Ještě horší je, že ty přístroje nikdy nejsou zticha. Zvoní ve chvílích nejméně vhodných, 

v kostele, na pohřbu, v divadle, těsně před scénou, kdy konečně přestanou mluvit i šustit pytlíky. 

Vždycky někomu zazvoní, navzdory opakované výzvě k vypnutí.

 Vždycky.

Ale to je jen první díl mobilní trilogie nešvarů. 

Druhý se jmenuje: Zírání do displeje. Skoro bych se nebála říct tupé zírání do displeje.
Ať jdete parkem, sedíte v kavárně nebo přecházíte rušnou ulici, všude potkáváte jedince, kteří mají oči  přilepené na mobil. 

Ideálně ještě se sluchátky. 

Nevidí, neslyší. Jsou ponořeni do svého světa, který jim zcela zakrývá ten reálný.

Přechod na červenou? 

Nevadí, hlavně že viděli poslední reell.

 Je to chodec nebo zombie?

 A tak mě napadá, že září je přece školní měsíc. 

Děti se vracejí do lavic a musí si znovu osvojit pravidla. Tak proč bychom se s nimi neučili taky?
Třeba právě telefonní etiketu. 

Kdy a jak volat, kdy raději mlčet, kdy nechat telefon v tašce a věnovat se světu kolem. Aby mobil zůstal dobrým sluhou. Protože pán je to zatraceně zlý.

Takže, taková mobilní představa: 

Je září. A zvoní vám telefon.
Haló, haló… podzim volá....

Zvedněme to. 

Ale raději potichu. Ať to neslyší celá tramvaj.

A klidně si na chvíli vypněme zvuk. Protože i ticho má někdy co říct.