Školní rok se pomalu rozhýbává. Nabírá dech.
Není to jednoduché, po dvou volných měsících se znovu nechat sešněrovat rozvrhem, zvonkem, povinnostmi....
Do toho ještě adaptační pobyty, zahraniční cesty, sportovní kurzy.
I to už je za námi.
Už jen pravidelná výuka
Děti
se už rytmicky naladily hledání klasických světlých denních bodů:
"Kdy bude oběd?
Máme tělocvik?",
Ale čím dál víc zní i ty hlubší otázky, které si klade škola sama.
"Co se má vlastně dnes učit?"
"A jak?"
Jsou
to moje vlastní pochybnosti, protože s rostoucí aktivitou AI je pořád víc
nabíledni, že by se učit mělo jinak. Nebo spíš něco jiného, asi víc
praktického.? Nebo něco, co naučí děti pracovat s AI, aby zůstávala tím
dobrým sluhou...
Učit
je třeba jenom ty prompty? Aby se uměli ptát? Nebo nevím...
Vnímám
určitou skepsi, zda třeba dějepis má smysl učit. Všechno si najdou, kdo bude
chtít, kdejaký chatbot mu to vyplivne v podobě, v jaké bude chtít.
Kdo
chtít nebude – a to je u dějepisu hodně časté, prostě je ten děják většinou
vůbec nebaví – tak se prostě na nic ptát nebude a nic vědět nebude.
To
je teď stejné, když ho to nezajímá, nic neví, jen kvůli tomu musí sedět x hodin
v lavici.
Tak
co vlastně učit?
Pořád tady totiž zůstávají velmi konkrétní limity: školní vzdělávací plány, rámcové programy, maturita, přijímačky.
Systém, který se mění pomalu.
Třeba
přijímačky na vysokou, kterou ty děti většinou chtějí studovat. Musí na ně tedy
něco vědět? Nebo to bude jen práce AI?
Přicházejí
další a další děti, mladší, které mají být ve škole připraveny na svět, o kterém ještě
ani pořádně nevíme, jak bude vypadat.
Učitelé mají tento rozpor vyvažovat?
Nebo co mají dělat?
Nezredukuje se škola jen na hlídání dětí v době, kdy jejich rodiče pracují?
Skoro to tak už
mnohdy vypadá...
Nu, taková pedagogická skepse v září není úplně to nejlepší, co by se mělo řešit. Ono to vlastně ani není skepse, jako spíš takové přemítání nad těmi deseti / teď už vlastně jen devíti/ měsíci školy.
Přemítání nad tím, co s tím a
jak do toho...
Žádné komentáře:
Okomentovat