Za kamna už nelezem

 

O březnu se říkávalo, že za kamna vlezem. 

Dnes, kdy všichni vlastníme ústřední topení, za které se špatně leze, je březen naopak měsíc, kdy se pořád něco děje. 

Dokonce ani dějiny se neukládají k zimnímu spánku. Naopak! Právě v tomto období najdeme události, které dodnes vzbuzují otázky, diskuse a občas i lehké mrazení v zádech.

Třeba jeden kriminalistický pomníček. Desátého března 1948 byl pod okny Černínského paláce nalezen Jan Masaryk. Respektive bylo objeveno jeho mrtvé tělo. Jak se tam dostalo se dodnes neví.

Demokracie měla v té době v našich končinách už podobně vratkou stabilitu jako člověk na okenním parapetu. 

Nebylo radno se ptát. Najednou bylo všechno jinak. 

A sebevražda se vlastně hodila nastupujícímu režimu do krámu, víc se po tom nepátralo.

Ale Jan Masaryk, přestože se v politické situaci necítil dobře, měl podle všeho dostupného k sebevraždě zhruba stejně daleko jako tehdejší ČSR k demokratické budoucnosti. 

Nicméně, vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Objasnění jeho smrti se od té doby otvírá a zavírá jak nepohodlná kniha. Vražda, sebevražda, nešťastná náhoda?

Verze se množí, ale jedno je jisté – Jan Masaryk nespadl jen z okna, ale i do jakéhosi provokativního dějinného prostoru, odkud se jeho příběh neustále vrací. 

Naštěstí, tedy. Vrací se i letos, objevily se nové materiály, Masarykův příběh tak začíná další kapitolu.

Březen a jeho události jsou tak zajímavým důkazem, že dějiny nejsou jen prachem pokryté dokumenty ve státních archivech.  Čas od času je někdo opráší a začnou se dít věci.

Letošní březen tak možná poskytne odpovědi na tvrzní, která jsou už desítky let opatřena vyzývavými otazníky. 

Je prostě dobré se ptát, a to nejen v březnu.