Urob si sám

 Parafráze názvu dávného normalizačního televizního pořadu. 

V podstatě návod na to, jak si pomoci v situaci, když na trhu není lautr nic.  

Vybavuji si, že dokonce v pořadu pro kutily vyráběli svépomocí skateboard. Prostě proto, že koupit ho nebylo možné. 

To ovšem byla jen špička ledovce, spousta věcí se vyráběla na koleně a doma. 

Svépomocí

Každá maminka dokázala kupříkladu ve velkém připravovat domácí marmelády. Tatínkové zase dokola opravovali kupříkladu starý stůl, který zdědili po svých rodičích. 

Všechny tyto chvíle byly vyvolané situací a zásobováním, ale zároveň byly i zážitkem, který měl jednu společnou věc ,tvořilo se. 

Tvoření vlastních věcí, ať už to bylo jídlo, oblečení, nábytek nebo dokonce dárky, bývalo kdysi běžnou součástí života.

„Uděláš si sám,“ bylo skoro mantra, která znamenala hlavně nutnost a soběstačnost, ale někdy i radost z tvorby něčeho vlastního, něčeho, čeho si vážíme víc, protože jsme tomu věnovali svůj čas a energii.

Dneska nic takové neexistuje. Věci se neopravují, ale vyhazují…

Stačí otevřít telefon a objednat si prakticky cokoli, co si umaneme. 

Chceme nové tričko? Klikneme a za pár dnů je doma. 

Chceme nový nábytek? Zatímco dříve bychom si ho možná zkusili vyrobit sami, dnes ho máme za pár minut vybraný na e-shopu. A kdysi dávno bytelný stůl vám přijde jako balíček. Tady si sice stůl ve finále také uděláš sám, ale je to úplně jiný proces.

Tento trend „snadného života“ lze vnímat jako pohodu, ale také je možné ho vidět i jinak. Třeba tak, že se vzdáváme tvoření, vlastní kreativity, protože nám někdo jiný nabízí hotová řešení, která jsou rychlá, efektivní a hlavně  bez námahy. 

Samozřejmě, že život ve světě, kde vše může být na dosah ruky, je pohodlný.

Asi se zdá, i já to tak většinou vnímám, že je to příznakem pokroku.

Ale je tu i ta druhá strana věci: ztrácíme dovednosti, které dříve byly běžnou součástí našich životů.

Některé z nich logicky už ani nepotřebujeme, rozhodně ne k přežití v současném digitalizovaném světě, ale tyto dovednosti nám pomáhaly být soběstačnými, kreativními, nezávislými a co je nejdůležitější, spokojenými s tím, co máme.

Možná je proto v dubnu dobrý čas se na okamžik vrátit k těm jednoduchým věcem, které nám dávají pocit radosti z vlastního úsilí, ať už jde o malování, vaření nebo opravu staré židle. 

Třeba i proto, že duben přináší Den země, kdy se přímo vybízí zamyslet se nad nějakou udržitelností.  

Pojďme tedy duben zasvětit nějaké snaze věci raději opravovat než kupovat nové. Nebo se alespoň zamyslet, zda si něco koupíme nebo si raději zkusíme něco vyrobit?

Vůbec nemluvím o myšlenkových variacích, zda to vůbec potřebujeme. Spoustu toho, co máme, logicky vůbec nepotřebujeme,. Ale to je zase jiná kapitola.

 Dnes by to mělo být hlavně tak trochu tvůrčí. Jako celý nasávající duben.

 Konec konců, tenhle svět bude vždycky potřebovat tvořivost a schopnost změnit trochu něco starého v trochu něco nového, aniž bychom nutně museli všechno vyhazovat.

Psáno pro Listy Prahy 1