Ekvádor

 Musela jsem s dětmi do kina. Na film o Ekvádoru. Nějaká zeměpisná záležitost. 

Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. Prostě nominace. 

Ten den  se mi to vůbec nehodilo, táhnout se přes půl města na nějaký dokument, který podle mne lze snadno zhlédnout na videu. Ale budiž, šlo se do kina. 

Pak jsem zjistila, že k tomu bude i beseda, takže živý kontakt, to na videu nelze, takže takový plusový bod. 

 Nejvíc mi ale vadilo, že to bylo takřka noční vysílání, být už v půl osmé ráno před kinem mi přijde skoro nemorální. A jít takhle ráno do kina, to je bláznovství. 

Ale šlo se.

Školní návštěvy kina dnešní děti už moc nezažívají, ale asi pořád mají  pro ně svůj zvláštní půvab. Je to akce mimo školu, jde se hromadně, odpadne nějaká škola. 

Někteří ještě ani cestou do kina netuší, na co vlastně jdou, úplně to prošlo mimo jejich vnímání.  

Někdy se jde na pečlivě vybrané filmy s „vzdělávacím přesahem“, jindy prostě na něco, co je zrovna v programu a dostatečně neškodné, aby to prošlo. Pro děti je stejně podstatnější spíš šustění sáčků, sdílení popcornu (nebo spíš jeho rozhazování), drobná alotria v přítmí kina. Jsou tu asi tací, kteří film vnímají naplno, ale většina prostě po pěti minutách neví, na co se vlastně dívají.

V našem případě šlo o vzdělávací pořad o Ekvádoru. Jakýsi cestovatel si touto formou asi přivydělává na další cesty. Vyprávěl dětem o tom, jaké to bylo v Ekvádoru. A pouštěl film, kde zaznamenal svou cestu. 

Země je to na některých místech krásná, hlavně hory a moře mě zaujaly. Ale je také chudá 

a je to samozřejmě jiná kultura. Tak odlišná, že mě to ani teoreticky nenalákalo na návštěvu. Tam bych asi jet nechtěla. 

A není to kvůli všudypřítomné chudobě jako spíš kvůli kriminalitě. A nějak mě ani nenadchly jejich stravovací návyky, třeba pojídání opic nebo morčat. Ani živí masití červi mi nepřišli jako chutný pokrm, byť se o červech a hmyzu mluví jako o potravě budoucnosti. 

Místy je země zničená americkými těžaři ropy, kteří tam objevily obří zásoby v pralese. Tak přišli, vytěžili, zničili, zanechali po sobě spoušť....

Prostě, do Ekvádoru by se mi asi nechtělo. 

Víc mě zaujalo Japonsko, na které autoři lákali na příště. 

Ale děti to bavilo, i si nějakou formou zasoutěžily, osvěžily znalosti o Jižní Americe a užily si dopoledne v kině.

Osobně bych tedy radši šla do kina odpoledne, ale nakonec se to dalo vydržet. 

Byť pustý ranní Václavák, s prapodivnými muži různých národností, z nich mnozí vybírali nedopalky z odpadků, jiní se nořili zpoza vedlejších uliček, kde asi nocovali, s pivem v ruce a tvářili se dost nevlídně, to byl dost nehezký zážitek. 

Kdybych to viděla jako film nějakého cestovatele, který tímto vypráví o Praze, asi bych sem také nechtěla jet....