Někteří rodiče dětem psa nekoupí, protože „by se o něj stejně nestaraly“.
Jiní pejska koupí právě proto, aby se děti staraly a učily odpovědnosti.
Logika? Zdánlivě neprůstřelná.
Realita?
Kdyby psi uměli psát petice, už by mnozí z nich protestovali za zákaz dětského venčení.
Ne vždycky je to totiž ku prospěchu věci.
Někdy mě dokonce dětské venčení, které pozoruji ve Stromovce, až trochu děsí. Není to už týrání zvířat?
Na první pohled je to vlastně idyla. Roztomilé dítě, roztomilý pejsek, společná procházka. Doma nadšení, jak vedou potomka k odpovědnosti.
Jenže realita je často poněkud divočejší.
Někdy dítě chudáka psa doslova vleče, div ho neuškrtí, vodítko napnuté jak lana na mostě, jazyk ubohého čoklíka visí na straně a ve vyděšených psích očích má výraz:
„Bože, proč?“.
Jiná varianta venčení : dítě se hrabe v mobilu a pes, uvázaný u lavičky, trpělivě čeká, až se jeho páníček vyhoupne na další level.
Pak ho sbalí a vleče domů.
Vyvenčeného?!
Další jsou ti špunti, co venčí hafany velikosti menšího koně.
Logika rodičů?
„Aspoň se vyběhají oba.“
Realita?
Dítě po pár metrech bezmocně vlaje za psem jako prádlo ve větru. To v případě, že se jedná
o hodného obra.
V případě agresivního velkého psa, který asi doma funguje jako mazel, ale ledva ho vypustí z klece, stává se postrachem všech kolem, ho jeho dětský majitel opravdu neukočíruje. Neutáhne ani nezvládne.
Stačí se pravidelně / a o prázdninách samozřejmě víc vidím/ projít parkem a sledovat tu tragikomedii. Třicetikilový labrador na vodítku, druhý konec svírá dvacetikilový synek. Pes vidí holuba – dítě letí vzduchem jako igelitka v průvanu.
Malý jorkšír má zase jiný druh utrpení při venčení dětským páníčkem, je vlečen za sebou, nožičky sotva stíhají, výraz v očích zoufalý – kdyby uměl mluvit, křičí „pomoc, zachraňte mě!“
Vrchol je ovšem situace, kdy chudák pes chce vykonat potřebu, ale dítě už má v hlavě něco jiného: máma volá, svačina čeká, kámoš na hřišti huláká....?
A tak je pes doslova tažen v podřepu, zoufale hledající kousek soukromí, zatímco jeho malý trýznitel zvesela pokračuje v cestě.
Vidím tedy, že se někdy stává, že když venčí děti, je to spíš trápení pejska.
V lepším případě pak venčení psa i dítěte zároveň. Jeden táhne druhého, druhý se snaží nepustit, kolemjdoucí uskakují a celé to připomíná dramatický, možná až kaskadérský, nepodařený výstup.
Zodpovědnost?
Spíš žádná.
Možná zábava. Pro dítě.
Venčení dítětem není výchova, je to boj o přežití.
Hlavně pro psa.
Takže než rodiče předají vodítko, asi by měli zvážit, kdo je tu vlastně zodpovědný.
A kdo by měl být na vodítku radši sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat