Dítě školou povinné

   

Někdy si říkám, jaké by to bylo vrátit se do dětských let? Být bez dospělých starostí, bez účtů, bez daní, bez  nutnosti přemýšlet, co uvařit k večeři...? 

Jenže pak si vzpomenu na termín dítě školou povinné.... A mám jasno.  To bych nedala. 

S mojí narůstající alergií na vše nelogicky povinné se mi začnou ježit vlasy na hlavě.

 Najednou mi ta dospělost přijde vlastně docela fajn... Povinnosti zůstávají, ale možnost vymezit se proti nesmyslům je alespoň nějaká, byť ne moc velká. Ale je...

Do školy jako dítě zpátky ne. 

Navzdory tomu, že občas slyším, jak dospělí nostalgicky vzdychají: 

„Jéé, škola, to byly časy! Kéž bych se mohl vrátit zpátky!“ 

V takovém případě jen mlčky pozoruju jejich naivitu a přemýšlím, jestli se jim náhodou 

v paměti nevytvořila  taková ta milosrdná mezera, která blokuje traumatické vzpomínky.

 Třeba právě na všechno povinné.

Na docházku, na sezení v nepohodlné lavici, na čas ve škole od nevidím do nevidím, na spolupráci s těmi, co mi lezou na nervy, na upocené tělocviky či spíš šílené tělocvičné šatny... 

Samozřejmě, nabízej se různá i když...

   Kupříkladu zrovna tělocvik by určitě nemusel být tak traumatizující, pohyb je přeci fajn a mnozí v dospělosti pohyb aktivně vyhledáváme. Ale vybavte si přesně ty hodiny, kdy vám učitelka s nadšením oznámí, že se dneska běží kilometr. Nebo oblíbených dvanáct minut běhu. 

Venku je 30 stupňů ve stínu, vaše nohy protestují a vy přemýšlíte, jestli by nebylo společensky přijatelné prostě omdlít. 

Ale musíte, je to povinné!!!

 Dneska, když si za velké peníze platíte hodiny jógy, si hodiny tělesné výchovy idealizujeme....

Protože ano, špatné věci se vytěsňují a škola měla svoje kouzlo....?!

  Ale také měla písemky, ranní vstávání a matiku první hodinu v pondělí. To jsou věci, na které mozek raději zapomíná.

Smutné je, že to mnohde trvá dosud. 

Základní škola je vlastně takový experiment na výdrž člověka. 

Co vydrží víc? Vaše nervy, nebo učitelova trpělivost? 

Jak dlouho se dá přežít bez pohybu ve stále stejně nepohodlné lavici?

Je normální přicházet do školy za tmy a za tmy odcházet?

Lze skákat z matiky do češtiny a přes dějepis do fyziky a neztratit při tom koncentraci 

a zájem?

   A největší absurdita? 

Ten věčný paradox, kdy chcete být dospělí, abyste si mohli dělat, co chcete – a pak zjistíte, že si vlastně dělat, co chcete, nemůžete, protože musíte většinou chodit do práce, platit účty a daně a nutit děti, aby chodily do školy. 

Takže ideální věk je někde mezi… jenže takový vlastně asi neexistuje.

  Představa, že bych se měla vrátit do základní školy, mě ve finále tedy trochu děsí. 

Ne kvůli tomu, že by se mi tam  tehdy nelíbilo, ale protože mám podezření, že bych to tentokrát nezvládla! 

Vážně, když si vybavím všechny ty psychologické kruhy, kde musím vystoupit a něco

 o sobě říci, ty moderní metody spolupráce, kdy tě nutí být ve dvojici s tím, koho totálně nesnášíš... ?

Často se ptám sama sebe: Jak jsem to tehdy dokázala?

Představa, že bych  tedy znovu zasedla do lavice mě naplňuje despektem. 

A  panikou.

Taky bych se musela vypořádat se všemi těmi současnými různorodými školními pravidly. 

Někde je to tak a jinde zase jinak. 

Co tedy platí za pravidla? A co ne? 

Ne, být znovu školou povinná bych asi nedala. 

Na druhou stranu, kdyby mi někdo slíbil pravidelné školní svačiny,  možná bych to zvážila. 

Ale jen pod podmínkou, že mě nikdo nikdy nevyvolá k tabuli. 

Co vy, vrátili byste se do školních lavic?

A vlastně nevím, zda jako učitelka ve státním školství na tom nejsem stejně jako dítě školou povinné?!