Březen nám přináší hlavně jaro. A kdo by nemiloval jaro. Nové začátky, konečně se rozednívá před šestou ráno a večer se dá ještě posedět venku, aniž by člověk měl pocit, že za chvíli začne sněžit.
Pravda,
v březnu je to s tím sněhem poněkud nejisté, ale jarní náznaky tu
nepochybně jsou. Možná i proto je březen plný literárních a uměleckých odkazů
na jaro, které ale mohou mít ve skutečnosti daleko k tomu, co si představujeme
při slově „rozpuk“. Březnové jaro v mnoha podobách. Začněme obnovou, kdo
by neznal literární hrdinskou snahu „vstát z popela“ jako bájný Fénix?
To se tak snadno přirovnává k tradiční březnové
vizi, jak po dlouhé zimě najednou najdeme pod sněhem květiny, které by se daly
považovat za symbol radosti z příchodu jara. Samozřejmě, že tento mlhavý pocit rázem
přebije fakt, že existuje i pár literárních postav, které nás možná ponaučí, že
březnové jaro není jen o tom že všechno radostně roste a zima trvale odchází...
Vezměme
si třeba klasickou literární jarní romantiku. Mnozí autoři ji zpracovali do
rozměrů tak širokých, že by člověk mohl jaro prožít celý život – ale ne vždy
jde o čirou radost. Když kupříkladu takový
Jaroslav Hašek napsal o tom, jak je jaro pro každého „nový začátek“, nepochybně
to myslel ironicky. Na venkově totiž jaro v Haškových očích znamená především
„kocovinu z masopustu“ a ne úplně nadšený přechod k údržbě zahrady.
Takže než se nadšeně vrhneme do jarního
úklidu, připomeňme si, pod odkazem na zapomenutý fakt, že březen kdysi býval
měsíc knihy, že i naše literatura má pro nás pár lekcí o tom, jak vnímat jaro.
Někdy to může být radostná oslava, jindy spíše melancholické rozjímání, ale
jedno je jisté – každý příběh nás vždycky nějak poučí o faktu, že březen je navzdory
všemu ideální čas nových začátků. I s tím, že právě v březnu si často
neochotně uvědomujeme, že za vřelými vizemi někde v pozadí pořád straší zamrzlý
a teď už i trochu záludný sníh.
Žádné komentáře:
Okomentovat