Kdysi stačilo přijít do práce, vrazit kartičku do stroje, ten označil příchod, odpoledne odchod a bylo hotovo. Mechanicky. Nějak to fungovalo, časem se to stalo symbolem totality, píchačky se staly starou strukturou.
Je známo, že se snadno daly ošulit, řekněme si to na rovinu, často si mnozí zkusili trochu si poupravit časy příchodu či odchodu.
Pár minut sem, pár minut tam, kdo to řešil?
Navíc, čas nikoho moc nehonil, v mnoha socialistických podnicích se na výkon moc nehrálo, hlavní byla účast. Měření doby bylo tedy na místě, šlo vlastně o zlatou píchaček, mechanických dělníků času, které monitorovaly příchody a odchody ze zaměstnání.
Staly se i určitým symbolem nesvobody.
A byly mnohdy terčem satiry a posměchu,
Pak přišla revoluce.
Svoboda!
Vše, co bylo spojeno s minulostí, bylo označeno za zpátečnické. Tedy logicky i píchačky.
Lidé chvíli nemuseli vůbec nic. Případně si mohli čas příchodu a odchodu zapisovat ručně. Asi se jim i věřilo.
Euforie byla obrovská.
Krátké a sladké období, kdy byla byrokracie v plenkách a excelovské tabulky na přesnou a hodnotitelnou evidenci příchodů ještě neexistovaly.
Jenže svoboda je křehká věc, zvlášť když se narazí na vynalézavého zaměstnance, který dokáže být tři dny na dovolené a přitom mít poctivě odpracované hodiny.
A tak se přitvrdilo. Zapisování se stalo povinným. Chvíli ještě ručně, protože kdo by se chtěl vracet k totalitním praktikám mechanických hodin.
Připisování i upisování ale pokračovalo i pod kuratelou povinnosti.
A pak přišly čipy. A bylo po legraci.
Stačí přiložit plastovou kartičku a bum – jste tu! A když odcházíte, opět přiložit a bum – jste pryč. Ošulit to moc nejde, i když kdo chtěl, cestu si i tady našel.
Ale logika věci tomu tak chtěla. Pořádek prostě musí být.
Jenže bum bum se postupně změnilo na bum, bum, bum, bum, bum. Jeden čip na vchod, druhý na kancelář, třetí na záchod, další na výtah, do jídelny, ke kopírce...
Velký bratr upgradoval a tentokrát už nevidí jen vaše příchody a odchody, ale i to, jak dlouho jste si
v kuchyňce ohřívali polévku.
Kdysi se člověk mohl s klidem ztratit na dvacet minut v archivu a tvrdit, že hledá dokumenty.
Dnes?
Systém vyhodnotí, že na archiv už je podezřele dlouho a už to pípá nadřízenému.
A ten s tím nakládá dle svého naturelu.
Každopádně, většinou je to zbraň. Buď hříšníka nechám být / a on mi bude zavázán/ nebo mu domluvím, případně ho vyrazím za porušení zákoníku práce. Všechno mám přece elektronicky zaznamenané.
Zaměstnanci to zatím většinou nijak nehrotí, protože doba je taková. A navíc si mnozí pořád naivně myslí, že má svobodu.
Ale představme si, že příští level přinese povinné GPS čipy pod kůži.
Nebo rovnou neuronové snímače?
"Vidím, že už deset minut myslíte na odchod domů. Nemělo by se ještě přidat na výkonu?"
Nebo systém účelově napojený na kávovar?
"Kofeinová hladina klesá, schyluje se k neproduktivnímu okénku. Doporučujeme zvýšit dávku."
Možná se dočkáme i monitoringu myšlenek:
"Zaznamenali jsme úvahu o předčasném odchodu. Tento incident byl nahlášen HR."
Zlaté píchačky.
Řekla bych, že dneska se jim už nikdo nesměje. Pojem svoboda a omezení získává nové dimenze
Doba se změnila, ovšem otázka zůstává stejná: kdo hlídá hlídače?
Nebo spíš: kdo hlídá čipy?
Ve škole je tento systém doveden k absurdní dokonalosti, čipovaní jsou učitelé i žáci, kontrole podléhají maily, třídnice i to, co píšete, respektive říkáte, dětem. Krom čipů jsou všude kamery, veškeré kroky jsou nějak monitorovány.
Bez čipu se nenajíte, nevyjedete výtahem, nedostanete do práce, nezapnete počítač....
Nabízí se logická otázka, zda si může člověk ještě dovolit vůbec na chvíli zmizet, aniž by o tom věděl někdo jiný?
Odpověď snad asi ani nechtějme znát.....
Žádné komentáře:
Okomentovat