Jirásek

 Alois Jirásek je jedním z těch autorů, které zná každý, kdo prošel školou. 

Ať už jste poctivě četli Staré pověsti české, trpěli u Psohlavců, nebo jste zoufale listovali čtenářským deníkem ve snaze pochopit Temno, Jirásek je zkrátka nevyhnutelnou součástí české literatury.  

I když možná by bylo přesnější sdělení v minulém čase. Že byl součástí literatury. A že ho každý znal. 

Dnes ho totiž naopak neznají ani maturanti.

Už není in

Je proto nasnadě si ho při příležitosti devadesáti pěti let od jeho úmrtí znovu trochu připomenout.

Třeba takovou provokativní otázkou, zda byl Jirásek jen pilný kronikář národní historie, tvůrce nových mýtů, aktivnější učitel dějepisu nebo geniální spisovatel?

Já osobně bych řekla, že všechno dohromady. 

Takový historický guru. 

A v podstatě nechápu, jak to všechno stihnul. Zejména to psaní, když psal perem, více méně jen za světla, protože jinak by asi musel psát při svíčkách. Když pak vidím to množství knih, které vytvořil...? 

Obdiv je určitě na místě. 

  Jiráskův styl psaní je takový masivní, trochu jako husitský vozový hrad – pomalý, pevný, důkladný a promyšlený do posledního detailu. Každý  jeho hrdina má ušlechtilé čelo, všechny postavy - i ty vedlejší - hrdě vzdorují nepřízni osudu, a když se děj konečně posune, uběhlo padesát stran a aspoň tři defenestrace. 

Takže pomalé médium. 

Asi musel mít ten den minimálně dvakrát tak dlouhý:-)?

Nabízí se také otázka, zda měl Jirásek třeba  smysl pro humor? Nechtěl těmi dlouhými popisy jen provokovat a dělat si legraci. 

Asi ne.

 Ale pokud bychom hledali největšího českého mistra popisů, Jirásek by měl zlatou medaili.

  Jako osobnost byl velmi zajímavý, je velká škoda, že mizí z našeho povědomí. 

Psal, učil, bádal v minulosti. 

Byl svědkem vzniku Československa, sám se angažoval v politice a stal se téměř národním symbolem.

  Když v roce 1918 předčítal provolání o vzniku republiky, byl to v podstatě historický crossover – největší autor vlasteneckých románů pomohl uvést do života stát, který sám 

v knihách oslavoval.

VIP své doby. 

Asi mu to hodně zkazil Nejedlý, ale za to chudák Jirásek nemůže. 

  Také mě napadla otázka, jaký byl asi  jeho vztah se studenty?

 No, ti jeho vlastní, které učil, ho údajně obdivovali, byl prý skvělý kantor. Nadšený a zapálený.

Ti další studenti ho vesměs "proklínali", protože  Jiráskovy knihy byly kdysi pro mnohé synonymem školního utrpení – co by se dalo odvyprávět v pěti epizodách, to Jirásek rozepíše na šest set stran.

 A ti současní  studenti už ho zase neznají, takové autory většinou ignorují, nemají trpělivost je číst.

Taková klasická kantorská sinusoida.

   Ale je možné, že se Jirásek nějakým obloukem do širšího povědomí vrátí. 

Ať chceme nebo ne, bez Jiráska by česká literatura přišla o jeden ze svých základních kamenů. 

Ano, Jirásek je na dnešní četbu  těžký kalibr. 

Ale pokud se na něj podíváme jinak – jako na člověka, který miloval českou historii natolik, že ji proměnil v literární památník – možná mu odpustíme i těch pár (set) zdlouhavých pasáží.

Připomeňme si ho tedy třeba březnovým pátráním po nějakém jeho díle, které nás osobně zaujme. 

Ostatně, v historii býval březen měsíc knihy, tak to spolu vlastně i souvisí. Můžeme letošní měsíc knihy nebo čtenářů věnovat právě Jiráskovi, který zemřel právě před devadesáti pěti lety, 12.3. 1930.