Urob si sám

 Parafráze názvu dávného normalizačního televizního pořadu. 

V podstatě návod na to, jak si pomoci v situaci, když na trhu není lautr nic.  

Vybavuji si, že dokonce v pořadu pro kutily vyráběli svépomocí skateboard. Prostě proto, že koupit ho nebylo možné. 

To ovšem byla jen špička ledovce, spousta věcí se vyráběla na koleně a doma. 

Svépomocí

Každá maminka dokázala kupříkladu ve velkém připravovat domácí marmelády. Tatínkové zase dokola opravovali kupříkladu starý stůl, který zdědili po svých rodičích. 

Všechny tyto chvíle byly vyvolané situací a zásobováním, ale zároveň byly i zážitkem, který měl jednu společnou věc ,tvořilo se. 

Tvoření vlastních věcí, ať už to bylo jídlo, oblečení, nábytek nebo dokonce dárky, bývalo kdysi běžnou součástí života.

„Uděláš si sám,“ bylo skoro mantra, která znamenala hlavně nutnost a soběstačnost, ale někdy i radost z tvorby něčeho vlastního, něčeho, čeho si vážíme víc, protože jsme tomu věnovali svůj čas a energii.

Dneska nic takové neexistuje. Věci se neopravují, ale vyhazují…

Stačí otevřít telefon a objednat si prakticky cokoli, co si umaneme. 

Chceme nové tričko? Klikneme a za pár dnů je doma. 

Chceme nový nábytek? Zatímco dříve bychom si ho možná zkusili vyrobit sami, dnes ho máme za pár minut vybraný na e-shopu. A kdysi dávno bytelný stůl vám přijde jako balíček. Tady si sice stůl ve finále také uděláš sám, ale je to úplně jiný proces.

Tento trend „snadného života“ lze vnímat jako pohodu, ale také je možné ho vidět i jinak. Třeba tak, že se vzdáváme tvoření, vlastní kreativity, protože nám někdo jiný nabízí hotová řešení, která jsou rychlá, efektivní a hlavně  bez námahy. 

Samozřejmě, že život ve světě, kde vše může být na dosah ruky, je pohodlný.

Asi se zdá, i já to tak většinou vnímám, že je to příznakem pokroku.

Ale je tu i ta druhá strana věci: ztrácíme dovednosti, které dříve byly běžnou součástí našich životů.

Některé z nich logicky už ani nepotřebujeme, rozhodně ne k přežití v současném digitalizovaném světě, ale tyto dovednosti nám pomáhaly být soběstačnými, kreativními, nezávislými a co je nejdůležitější, spokojenými s tím, co máme.

Možná je proto v dubnu dobrý čas se na okamžik vrátit k těm jednoduchým věcem, které nám dávají pocit radosti z vlastního úsilí, ať už jde o malování, vaření nebo opravu staré židle. 

Třeba i proto, že duben přináší Den země, kdy se přímo vybízí zamyslet se nad nějakou udržitelností.  

Pojďme tedy duben zasvětit nějaké snaze věci raději opravovat než kupovat nové. Nebo se alespoň zamyslet, zda si něco koupíme nebo si raději zkusíme něco vyrobit?

Vůbec nemluvím o myšlenkových variacích, zda to vůbec potřebujeme. Spoustu toho, co máme, logicky vůbec nepotřebujeme,. Ale to je zase jiná kapitola.

 Dnes by to mělo být hlavně tak trochu tvůrčí. Jako celý nasávající duben.

 Konec konců, tenhle svět bude vždycky potřebovat tvořivost a schopnost změnit trochu něco starého v trochu něco nového, aniž bychom nutně museli všechno vyhazovat.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Léto jednoho století

Zajímavý pohled na dobu před sto lety.  Také tehdy nikdo netušil, že bude nějaká válka. A žilo se krásně, v pohodě... 

V učebnicích dějepisu to vlastně vypadá trochu jinak. Ale léto roku 1913 bylo v podstatě super. Ostatně i začátek toho příštího.

Prostě klídek, pohoda...

Dobrá kniha, čtivá, zajímavý úhel pohledu.  

Jet lag

 Už je tu zase změna času. Je to vlastně takový jet lag zdarma!

Je to pořád dokola. Dvakrát ročně nám někdo sáhne na hodinky a tváří se, že je to v pořádku. Že to tak musí být a je to pro naše dobro...

Jako kdyby nestačilo, že musíme řešit budíky, kalendáře a existenci jako takovou, ještě si máme zvykat na to, že „šest ráno“ může být jednou v pět a jednou v sedm.

A výsledek? 

Jet lag pro každého, zdarma a bez nutnosti cestovat. 

Celý národ týden pozměně času většinou vypadá jako po návratu z Austrálie, někteří klimbají nad kávou, jiní jsou podezřele hyperaktivní, protože „se vzbudili moc brzo a neví, co s tím“. 

  V práci se řeší, kdo zapomněl posunout hodiny, a školáci doufají, že se zmatku využije

 k aspoň jedné volné hodině.

  Všichni víme, že se o zrušení střídání času mluví už roky. 

Jenže ono to pořád nějak nejde. 

Nechápu, jak si pak můžeme myslet, že se dokážeme domluvit na řešení globálních problémů, když neumíme vyřešit otázku jednotného času 

A tak dál každé jaro dáváme své biologické hodiny do servisu a na podzim je zase zmatečně vracíme zpátky. 

 Změna času prostě vypadá, že tady bude na věčné časy a nikdy jinak. 

Tak dneska v noci zase posouváme...

Bohužel...

Už pekař Pecka dobře věděl....

Schola ludus

 Dneska se to samozřejmě sluší, připomenout Komenského. Je výročí jeho narození, alespoň se to tak traduje. V Čechách je proto připomínán Den učitelů, zatímco zbytek Evropy si ho slaví  pátého října. To je Mezinárodní den učitelů, na počet 5. října 1966, kdy  "byla v Paříži přijata Doporučení UNESCO a Mezinárodní organizace práce (ILO) o postavení učitelů. Tento dokument stanovuje práva a povinnosti učitelů a zdůrazňuje důležitost kvalitního vzdělávání a dobrých pracovních podmínek učitelů po celém světě.. Cílem Mezinárodního dne učitelů je upozornit na význam učitelů pro společnost, vzdělání a budoucnost dětí." konec citace

  Cílem českého Dne učitelů je upozornit na život Jana Amose Komenského. A také na to, že škola by měla být škola hrou, tedy schola ludus. 

No nevím.

Někde to tak samozřejmě funguje, jinde je to víc o stresu a sešněrování pravidly. 

Ale učitele národů asi uznávají všichni, napříč celým školským spektrem. 

Komenský údajně věřil, že škola nemá být mučírna, ale dílna lidskosti. To je samozřejmě hezká myšlenka, často bloudící veřejným prostorem jako vize i dnes. 

  Někde jsem četla, že paradoxně ke svým vlastním dětem to tak neměl, ty ho někdy spíš vyrušovaly při sepisování pravidel pro ty školní děti, ale možná je to jen historický drb. ¨

     Každopádně, Komenský je dnes označován jako nezpochybnitelná autorita při hledání reformy školního systému. 

A tak v jeho duchu učíme, hledáme způsoby, jak zapálit jiskru zájmu, i když nám občas  (doslovně i obrazně)  prší do interaktivní tabule. 

Někdy stačí málo, třeba dobrá otázka, která žáka donutí přemýšlet jinak, pochvala ve správný moment, ticho, ve kterém doznívá zajímavá myšlenka, aby vypukla škola hrou. 

Někdy je to běh na dlouhou trať.

Někdy trochu házení hrachu na zeď.

Ale skoro vždycky je to pestré, zajímavé, napínavé,

Den učitelů je den, kdy se by se hlavně měla oslavovat  myšlenka, že vzdělání má smysl. 

Že slova mají sílu.

 A že i když to někdy není vidět, Komenský by měl radost.

Třeba z našeho dne naruby, kdy si ve škole otáčíme role a místo kantorů vyučují děti. 

Vltavská filharmonie

 Prý bude stát dvanáct miliard korun. A bude krásná. Pokud se tedy naplní vizualizace, které ji představují. 

Bude na Vltavské, v místech, kde dnes u počmáraných a pomočených zdí postávají bezdomovci a v blikajícím osvětlení se tudy takřka bojíte vylézt z metra. …

  Na první pohled se proto může zdát, že jde o šílený nápad – postavit hypermoderní kulturní stánek světové úrovně v lokalitě, která dnes působí zanedbaně, ba dokonce nebezpečně.

 Ale uvidíme. Jestli se toho tedy dožijeme, on je to běh na dlouhou trať. Vltavská zatím působí a vypadá dost odpudivě.  

Ale ono určitě každé město má svá místa, která jako by zůstala mimo čas – zapomenutá, nedůstojná, nevábná.

Vltavská je jedním z nich.

 Možná právě taková místa potřebují změnu, impulz, který je probudí a vrátí zpátky do života.

Otázkou zůstává, jestli právě dvanáct miliard je ten správný impulz. 

Neztratí se za nimi původní myšlenka? 

 Nebo nebude nakonec místo filharmonie sloužit budova jen jako výkladní skříň pro elity, zatímco ti, kdo tudy denně procházejí, budou z kulturního efektu vyřazeni?

Na druhou stranu, vize je to hezká. 

Představa, že  z potemnělého podchodu vznikne živý prostor, kde bude bezpečno, kde bude kavárna místo chladného betonu a kde bude hudba slyšet nejen ze sálu, ale i venku mezi lidmi? To zní opravdu hezky.

 Možná je to šance, jak ukázat, že i město má právo snít a měnit se – odspodu i shora.

Otázka tedy nezní jen: 

„Kolik to bude stát?“ ale i „Co tím můžeme získat?“ 

Ale asi hlavní dotaz je podmíněn zkušenostmi s našimi politiky. Jako třeba s plánovanou knihovnou na Letné. 

"Dojde k tomu vůbec?" 

Den fialek

 Dnes je více méně dobrá příležitost vykoupat se ve vaně plné fialek, jak kdysi krásně zpívala Hana Hegerová. 

Nebo, což je  tedy určitě pravděpodobnější, někoho milého fialkami obdarovat. Nebo si je natrhat či zakoupit pro sebe. Jen tak. 

Je totiž dneska den fialek. Prý. ..

Máte rádi fialky?

 Já ano, hodně.

Řekla bych, že jedna fialková květina v sobě skrývá celý vesmír odpovědí, nálad, vzpomínek i drobných radostí. A to se v žádném případě nehodlám v té vaně plné fialek koupat. Spíš se jimi obyčejně kochat.

Fialky. 

Nenápadné kvítky, co se nesnaží ohromit barvou jako tulipány, nemávají do světa jak narcisy, ani se nevytahují výškou jako šeříky. A přesto… .

Fialky patří k jaru stejně samozřejmě jako první káva na zahrádce  nebo jako jarní vtíravý pocit, že letos už fakt začnu běhat.

 Jsou symbolem všeho něžného, co se v životě občas nesměle vynoří zpod listí každodennosti – a hned hrozí, že to přehlédneme.

 Fialka totiž nekřičí. Fialka čeká.

 Možná proto už dnes skoro nikdo neví, jak voní.

Vzpomínám si, jak moje babička trhala fialky do malých skleniček od jogurtu a stavěla je na parapet. Prý proto, že jsou první.

  A opravdu.

Každý rok věrně, v závětří a skromně, bavičce rozkvetly pod šeříkem, jako by říkaly:

 „Už je to tady, jarou už přichází."

Fialky nejsou květiny na okázalé pugéty. Jsou to květy do duše. Nevnucují se. Člověk si jich musí všimnout, aby mu mohly udělat radost. Vnímám je i jako symbol ticha a ticho já ráda.

Takže… máte rádi fialky?

Neodpovídejte hned. Možná je totiž někde uvnitř milujete, jen jste si toho ještě nevšimli. Přemýšlejte, co ve vás vyvolávají. 

 A tím, že dneska mají svůj den, tak si ji minimálně připomeneme. 

S takovou tichou radostí. 

Fialkovou.

 

Opakování je matka moudrosti?

 Kdysi se to říkávalo, ve škole se to občas naivně tvrdí i dnes. 

Mě ale napadá, zda je tomu tak i kupříkladu v České televizi? Ono se opakuje všude, kupříkladu moje oblíbená hra Na lovu jede pořád dokola a nic nového se tam moc nenabízí. Nicméně, tam mě nenutí platit televizní poplatek. 

Nechci nijak brojit nad jeho výší, je mi vlastně jedno, zda platím stovku či sto padesát, spíš tady jde o nějakou logiku, neřku-li o princip. 

Jistě. Lze se na televizi nedívat. Ale pak samozřejmě nechci platit, byť symbolicky. Když neužívám, neplatím. 

Česká televize to má zjevně jinak. A to konstatuji navzdory tomu, že ji mám docela ráda. 

Patnáct korun, o které se ve veřejném prostoru handrkuje, je hodně velký trapas a je to asi tak trochu vrtění psem. Jako zakrýt jiné televizní problémy.  

Patnáct korun skutečně nikoho nevytrhne. 

Možná jde mnohem  o tu vnucenou povinnost, že platit bude každý, kdo dýchá, ač ho televize vůbec nezajímá. Nemá ji dokonce ani fyzicky. Přesto platit bude. 

A ty, které program zajímá, ty televize vůbec neřeší, nějaká nastavovaná či ohřívaná kaše jim přeci stačí. 

Nesleduji televizní program pravidelně, jen občas jsem chtěla unaveně spočinout u Všechnopárty. Moc to nejde. Už řadu měsíců je to opakování pořád dokola. 

Trapné.

Když koukám na sport, je to jedna reklama za druhou, byť se kdysi říkalo, že když jsou poplatky, není reklama. 

Na sportu má reklama asi výjimku. 

Na ostatních veřejnoprávních kanálech se to nejmenuje reklama, ale sponzor programu. Publicistické pořady se hromadně ruší, pořád jedou dávné socialistické seriály.

 A pořád dokola. 

Tak si tak říkám, zač vlastně ten poplatek chtějí? 

A do toho se pan ředitel přirovnává k Miladě Horákové! 

Jestli to nebude i proto, že odmítá historické dokumenty, protože prý nikoho nezajímají. A pak vyrukuje s touto perlou. 

Je prostě něco shnilého v takovém vnímání reality....

I když, ono bude asi všechno úplně jinak, už výše jsem psala o vrtění psem. Ale píšu o tom, co vidím...

 

Výuka jazyků

 Všeobecně panuje představa, že za minulého režimu se učila jen ruština a ostatní jazyky nikdo neznal, neuměl ani nepoužíval. Případně, pokud ano, tak šlo o znalosti jen pro vyvolené. 

Jako obvykle, všechno je trochu jinak. 

Nemám ale tedy vůbec v úmyslu obhajovat minulost, spíš mě zaujaly ty jazyky. 

I proto, že dnes se místy objevuje trend, že učit se cizí řeč nemá smysl, když máme překladače a umělou inteligenci. Ovšem  to je spíš marginálie. Jazyky mě dneska cinkly hlavně z toho důvodu, že před sto lety se narodila Irena Kačírková.

Je to, pravda, trochu oslí můstek, ale tak trochu o cizí jazyky opravdu jde.  

Irena Kačírková, narozena 24.3. 1925, byla krásná herečka, která vždy představovala femme fatale. Ale hlavně měla neobyčejné kurzy francouzštiny v Československé televizi. 

Vedla je jen krátce, se stejně krásnou Marií Drahokoupilovou. Ty kurzy jsou dnes tak zapomenuté, že ani na wikipedii je v její filmografii moc nerozvíjejí, jen že byly, kdysi 

v počátku normalizace.

A přitom to byl pro tehdejší lidi v podstatě náhled do západního světa. Dost otevřený a zajímavý.  A Irena Kačírková navíc jako krásná a vzdělaná a vtipná průvodkyně francouzsky uměla, takže kurs opravdu vyučoval. 

Je to samozřejmě jen taková jedna linka, jak se dalo dostat k jazykům v minulém režimu. 

I jazykové školy existovaly. Snadné to nebylo, ruština logicky dominovala. Přesto rusky mnozí pořádně neuměli. Po revoluci pak repetenti své špatné známky z ruštiny vydávali za třetí odboj:-). 

Zajímavé je, že i dnes, kdy se masivně učí angličtina, je mnoho absolventů, co se jazyk nenaučili. Teď se to tedy vydává za neschopnost pedagogů, že je to neumí naučit, než za nějaký odboj.

Trochu mě napadá, jestli to spíš není nějaká naše národní genetika, že nám ty cizí jazyky hromadně moc nejdou? 

Ale to je námět na jinou úvahu.

Dnes jsem se totiž přes výuku jazyků chtěla dostat ke stoletému výročí narození Ireny Kačírkové, která tady bohužel už čtyřicet let není, zemřela v roce 1985. 

Mně vždycky přišla jako zjevení, jako žena z jiné dimenze. Zdála se mi krásná a zároveň uměla i hrát. Podle mě tedy.

  A navíc- vlastně možná nejvíc- se mi na ní líbí, že se nedala ulovit estébákama.  

A to nebylo v době normalizace vůbec snadné. 

Spojujeme ji i s prvním televizním videoklipem, který se tehdy nazýval myslím písničkou z obrazovky. Šlo o duet s Josefem Bekem, Dáme si do bytu..."

Takže dneska je to takové filmové a jazykové retro okénko :

A Bonjour Madame Kačírková, nous célébrons aujourd'hui le centième anniversaire de notre naissance, alors bonne chance.

Básník

 Napadá mě takové literární diskusní téma, a totiž, zda máte rádi Jiřího Žáčka?

Nejde mi ani o adoraci ani o hon na čarodějnice. 

Spíš jen takové ano, baví mě jeho aforismy a s chutí si přečtu jeho básničky. Nebo naopak, ne, není to můj šálek kávy, jeho veršíky mi nic neříkají...

Napadlo mě to totiž proto, že jsem vůbec netušila, jakou někde budí kontroverzi. Já měla jeho rýmování vždycky docela ráda, bavilo mě to. A někdy mi přišlo i fakt vtipné a dobré, jak uměl pracovat s jazykem, vytvářet slovní hříčky a nečekané rýmy. A nejen rýmy pro kočku:-).

V letošním roce pan Žáček oslaví osmdesáté narozeniny, možná i proto se víc objevuje ve veřejném  prostoru. A kupříkladu na sociálních sítích jsem místy zachytila až mediální lynč jeho tvorby. Zejména některé básně budí doslova hněv a vášně, třeba K čemu jsou holky na světě. Některé odpůrce jeho tvorby doslova zmobilizuje ke křížovému tažení.   

 A tak mě napadlo, že zkusím debatu. Klidnou a v pohodě.  Navíc je v současnosti na sociálních sítích probírán jiný Žáček, v souvislosti s jeho knihami pro děti. To je Jan. Mě zajímá poeta, Jiří Žáček. 

 Co vy na tohoto básníka?

Módní chaos

 S prvními jarními dny přichází zajímavé módní období. Některé lidi dostává dokonce do jakési módní schizofrenie. Najednou prostě neví, jak se správně obléct, podle teploměru, kalendáře nebo podle toho, že je prostě jaro? 

Je to zajímavé pozorovat.

 Stačí totiž první sluneční paprsek a ulice se zaplní dvěma druhy modemanů: těmi, co už vytáhli šortky a tílka, a razí jarní módu. A pak logicky těmi, co se stále pevně drží zimní bundy a šály omotané třikrát kolem krku, podle poslední zimní módy. 

Vedle sebe tak kráčí člověk v péřovce a druhý v sandálech. 

První se vaří, druhý klepe kosu, ale oba si stojí za svým – protože „ještě není léto“ nebo „už není zima“. 

Někteří prostě přesně neví, jak se správně obléct, a tak se kupříkladu Stromovka  mění v přehlídkové molo absurdit.

Někteří to kombinují, kráčejí v zimních kabátech, ale s ledovou kávou v ruce. 

Protože je jaro:-).

Mám tenhle módní chaos ráda, baví mě i to, jak někteří zapomínají na zrcadlo, prostě to tak cítí, tak v tom jdou.  Je to někdy i inspirativní, někdy k zamyšlení a diskusi, někdy jen k pousmání. 

Sama jsem spíš v množině těch, co pořád klepou kosu a zimní kabát odkládají až někdy před květnovými svátky, ale někdy mě láká vyrazit jen tak v kraťasech jen proto, že už je tady jaro.... 

Jarní sportovci

Někteří lidé asi opravdu reagují na kalendář. 

Podle něho začalo jaro, tak hurá ven.

Sotva se totiž v kalendáři objevil první jarní den, jsou tady. 

Jarní běžci. 

Minimálně ve Stromovce. 

Vyběhnou ven jako smyslů zbavení, v kraťasech a s odhodláním pokořit maraton, i když na poslední běh si určitě sotva vzpomínají. Přes zimu totiž byli v ilegalitě. 

Teď se park  plní opocenými nadšenci, cyklostezky přetékají bruslaři, kteří stále bojují s rovnováhou, a lavičky obsazují lidé s rukávy vyhrnutými až k ramenům – protože přece je jaro!
Ještě minulý týden by nevytáhli paty ven, ani kdyby hořelo. Ono tedy spíš mrzlo, takže to má logiku, ale ani teď není dvakrát teplo. 

Oni se přesto tváří, že zima vůbec nebyla a není, a že káva chutná nejlíp jedině na zahrádce kavárny. 

Jsou to takoví zimní spáči, kteří vylézají ze svých nor. Ospale mžourají proti světlu, naposledy se protáhnou, a než se nadějete, běhají po parku v šortkách ...

   My, co jsme si během zimy mysleli, že je naší povinností zůstat doma a nabírat tukovou izolační vrstvu, v tom sice pokračujeme i nadále, ale už po dohledem kritických pohledů jarních běžců. 

Někdy to vypadá,  že pokud neběžíte po nábřeží nebo nepostujete fotku z jarní túry, jste asociál. 

Ještě před týdnem jsme potkávali jen osamělé pejskaře v lyžařských bundách, teď se venku klikatí hady cyklistů, běžců a nadšenců, kteří si koupili kolečkové brusle ve výprodeji 

a nevědí, co s nimi.

   Jenže s tukovou vrstvou se vytváří i hroší kůže, takže si aktivní jarní sportovci mohou myslet co chtějí, my se  ladíme na „přechodové období“.

 Že jiní už pochodují s matným opálením po tváři a mlhavou vzpomínkou na svou zimní hibernaci je nám srdečně ukradené.

 Ono totiž stačí počkat na první pořádný jarní déšť – a zimní spáči se zase na chvíli stáhnou zpět. 

Ale tak i tak jsem za ně ráda. Jednak oznamují, že lepší část roku je už tady. 

A jednak, navzdory hroší kůži, skutečně tak trochu klepou na branku pevně uzamčených předsevzetí, že přeci jenom jít si občas zaběhat nemusí být tak úplně špatné. 

No, uvidíme. Zatím se do toho jarního tempa v poklidu vlečeme:-)

První jarní den…

 

Dneska nás čeká první jarní den. 

Už dávno není ortodoxně jednadvacátého, ale různě se posouvá. 

Letos je kupříkladu začátek jara v 10. hodin dopoledne, kdy nastává jarní rovnodennost.

      Napadá mě, co kdyby i nyní / jako kdysi dávno/ na první jarní den připadl Nový rok?

Jak by se změnil náš pohled na začátky, předsevzetí i oslavy?

Kdybychom přijali myšlenku jarního Nového roku, možná by se i novoroční předsevzetí dodržovala snadněji. Místo chladných rán, kdy je těžké se přinutit ke změně, by nás obklopoval příval energie a nových podnětů. Místo oslav v zamrzlých ulicích bychom se mohli scházet venku mezi kvetoucími stromy a radovat se z nového začátku…

   Asi i proto dávné civilizace začínaly nový cyklus právě s jarem. 

Pro nás většinou rovnodennost žádný důvod k oslavě neznamená, navíc si mnozí pletou rovnodennost se slunovratem, březnové datum jim proto nijak nevyčnívá.

   Ale určitě stojí za připomenutí. Nejen jako začátek jara, ale i jako pomyslné vítězství světla nad tmou. Zkusíme-li personifikovat, pak si dnes obrazně den a noc podají ruce, poplácají se po zádech a rozdělí si práci rovným dílem.

Jarní rovnodennost je vlastně takový lehce magický okamžik, kdy Slunce definitivně rozhodne, že nám zase chvíli posvítí, abychom už nemuseli štrachat ráno potmě klíče 

a večer se plížit domů jak netopýr.  

 Je to oficiální rozjezd jara, byť v posledních době si příroda dělá jaro klidně i v lednu. Ale březnové datum je takový deadline.  Konec výmluv, že se nejde na procházku, protože „je hnusně“, jaro je přeci oficiálně tady.

Až tedy dneska  dopoledne přijde astronomické jaro, můžeme se na chvíli zastavit

a představit si, že právě teď začíná nový rok.

Možná by tenhle symbolický posun stačil k tomu, abychom pociťovali víc optimismu, chuti do změn a radosti z nových začátků.

  Takže, ať už rovnodennost oslavíte výletem, prvním pivem na zahrádce nebo prostě jen tím, že přestanete nosit zimní bundu (což je v březnu pořád ruská ruleta), vězte, že je to malý, ale důležitý milník. Světlo vítězí na body, jaro se hlásí do služby a my už od března zase můžeme předstírat, že vstávat ráno je fajn.

 Psáno pro Listy Prahy 1.

Josef kam se podíváš

Česká republika je země hradů, piva a… Josefů. 

Ano, pokud by se jména rozdávala podle obliby, byli bychom spíš Josefstán než Česko. 

A třeba by i místo Vltavy  bylo něco Pepovo:-), kupříkladu by se z ní určitě mohl stát Josefovský potok.

Ještě donedávna se zdálo, že každá druhá česká rodina má v rodokmenu nějakého Pepu – dědečka, strýčka nebo alespoň souseda Pepu.

A co kupříkladu slavní Josefové? Mánes, Kajetán Tyl, Lada… 

Máme Josefa, co nakreslil kocoura (Ladu), Josefa, co napsal hymnu (Tyla), a dokonce 

i Josefa, který napsal Tankový prapor (Škvorecký). 

Dokázali bychom sestavit celý panteon významných Josefů, kteří vděčí za svou genialitu možná i tomu, že už od dětství museli snášet oslovení „Pepane“ nebo „Pepíku“ či "Pepku."

Ale to spíš bejvávalo...

 Pepové v poslední době hodně ustupují ze scény!

 Dnes se místo nich rodí samí Jakubové, Matyášové, Kevinové či Sebastianové. 

Dříve pevná josefská základna české společnosti se zmenšuje. 

Kam tedy mizí všichni Pepové? 

Někteří tvrdí, že se stáhli do ilegality a fungují jako tajná organizace – bratrstvo Josefa, které v utajení drží české tradice při životě. 

Třeba mají někde svůj hlavní štáb, kde se rozhoduje, kolik vepřo-knedlo-zela se ještě musí sníst, aby se ještě k tomu nezhroutila gastronomie národa.

Možná se blíží doba, kdy poslední Josef v Česku bude sedět v hospodě U Pepíčka a nostalgicky vzpomínat na časy, kdy tohle jméno bylo synonymem pro  lázeňského šviháka, pražského pepika či dobráka od kosti..

Takže pokud někdo z vás zrovna přemýšlí, jak pojmenovat svého potomka, zkuste Josefa. 

Je to krásné české jméno, s královskými ambicemi - měli jsme Josefa I. i II: 

Naštěstí své Josefy mám, což mě činí spokojenou. A posílám ( a to nejen jim, ale všem) srdečnou gratulaci k svátku. 

A slibuji příběh psaný jen přímou řečí, protože to je výzva přímo josefská,

"Tak hezký sváteční den"

Píchačky upgradovaly

Kdysi stačilo přijít do práce, vrazit kartičku do stroje, ten označil příchod, odpoledne odchod a bylo hotovo. Mechanicky.  Nějak to fungovalo, časem se to stalo symbolem totality, píchačky se staly starou strukturou. 

Je známo, že se snadno daly ošulit, řekněme si to na rovinu, často si mnozí zkusili trochu si poupravit časy příchodu či odchodu.  

Pár minut sem, pár minut tam, kdo to řešil? 

Navíc, čas nikoho moc nehonil, v mnoha socialistických podnicích se na výkon moc nehrálo, hlavní byla účast. Měření doby bylo tedy na místě, šlo vlastně o zlatou píchaček, mechanických dělníků času, které monitorovaly příchody a odchody ze zaměstnání. 

Staly se  i určitým symbolem nesvobody. 

A byly mnohdy terčem satiry a posměchu,

Pak přišla revoluce. 

Svoboda! 

Vše, co bylo spojeno s minulostí, bylo označeno za zpátečnické. Tedy logicky i píchačky. 

Lidé  chvíli nemuseli vůbec nic. Případně si mohli čas příchodu a odchodu zapisovat ručně. Asi se jim i věřilo. 

Euforie byla obrovská. 

Krátké a sladké období, kdy byla byrokracie v plenkách a excelovské tabulky na přesnou a hodnotitelnou evidenci příchodů ještě neexistovaly.

Jenže svoboda je křehká věc, zvlášť když se narazí na vynalézavého zaměstnance, který dokáže být tři dny na dovolené a přitom mít poctivě odpracované hodiny.

A tak se přitvrdilo. Zapisování se stalo povinným. Chvíli ještě ručně, protože kdo by se chtěl vracet k totalitním praktikám mechanických hodin. 

Připisování i upisování ale pokračovalo i pod kuratelou povinnosti. 

A pak přišly čipy.  A bylo po legraci. 

Stačí přiložit plastovou kartičku a bum – jste tu! A když odcházíte, opět přiložit a bum – jste pryč. Ošulit to moc nejde, i když kdo chtěl, cestu si i tady našel.

Ale logika věci tomu tak chtěla. Pořádek prostě musí být. 

 Jenže bum bum se postupně změnilo na bum, bum, bum, bum, bum. Jeden čip na vchod, druhý na kancelář, třetí na záchod, další na výtah, do jídelny, ke kopírce... 

Velký bratr upgradoval a tentokrát už nevidí jen vaše příchody a odchody, ale i to, jak dlouho jste si 

v kuchyňce ohřívali polévku.

Kdysi se člověk mohl s klidem ztratit na dvacet minut v archivu a tvrdit, že hledá dokumenty.

 Dnes? 

Systém vyhodnotí, že na archiv už je podezřele dlouho a už to pípá nadřízenému. 

A ten s tím nakládá dle svého naturelu. 

Každopádně, většinou je to zbraň. Buď hříšníka nechám být / a on mi bude zavázán/ nebo mu domluvím, případně ho vyrazím za porušení zákoníku práce. Všechno mám přece elektronicky zaznamenané. 

 Zaměstnanci to zatím většinou nijak nehrotí, protože doba je taková. A navíc si mnozí pořád naivně myslí, že má svobodu.

 Ale představme si, že příští level přinese povinné GPS čipy pod kůži. 

Nebo rovnou neuronové snímače? 

"Vidím, že už deset minut myslíte na odchod domů. Nemělo by se ještě přidat na výkonu?"

Nebo  systém účelově napojený na kávovar? 

"Kofeinová hladina klesá, schyluje se k neproduktivnímu okénku. Doporučujeme zvýšit dávku." 

Možná se dočkáme i monitoringu myšlenek: 

"Zaznamenali jsme úvahu o předčasném odchodu. Tento incident byl nahlášen HR."

Zlaté píchačky. 

Řekla bych, že dneska se jim už nikdo nesměje. Pojem svoboda a omezení získává nové dimenze

 Doba se změnila, ovšem otázka zůstává stejná: kdo hlídá hlídače? 

Nebo spíš: kdo hlídá čipy?

Ve škole je tento systém doveden k absurdní dokonalosti, čipovaní jsou učitelé i žáci, kontrole podléhají maily, třídnice i to, co píšete, respektive říkáte, dětem. Krom čipů jsou všude kamery, veškeré kroky jsou nějak monitorovány.

Bez čipu se nenajíte, nevyjedete výtahem,  nedostanete do práce, nezapnete počítač....

Nabízí se logická otázka, zda si může člověk ještě dovolit vůbec na chvíli zmizet, aniž by o tom věděl někdo jiný?

 Odpověď snad  asi ani nechtějme znát.....

Ekvádor

 Musela jsem s dětmi do kina. Na film o Ekvádoru. Nějaká zeměpisná záležitost. 

Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. Prostě nominace. 

Ten den  se mi to vůbec nehodilo, táhnout se přes půl města na nějaký dokument, který podle mne lze snadno zhlédnout na videu. Ale budiž, šlo se do kina. 

Pak jsem zjistila, že k tomu bude i beseda, takže živý kontakt, to na videu nelze, takže takový plusový bod. 

 Nejvíc mi ale vadilo, že to bylo takřka noční vysílání, být už v půl osmé ráno před kinem mi přijde skoro nemorální. A jít takhle ráno do kina, to je bláznovství. 

Ale šlo se.

Školní návštěvy kina dnešní děti už moc nezažívají, ale asi pořád mají  pro ně svůj zvláštní půvab. Je to akce mimo školu, jde se hromadně, odpadne nějaká škola. 

Někteří ještě ani cestou do kina netuší, na co vlastně jdou, úplně to prošlo mimo jejich vnímání.  

Někdy se jde na pečlivě vybrané filmy s „vzdělávacím přesahem“, jindy prostě na něco, co je zrovna v programu a dostatečně neškodné, aby to prošlo. Pro děti je stejně podstatnější spíš šustění sáčků, sdílení popcornu (nebo spíš jeho rozhazování), drobná alotria v přítmí kina. Jsou tu asi tací, kteří film vnímají naplno, ale většina prostě po pěti minutách neví, na co se vlastně dívají.

V našem případě šlo o vzdělávací pořad o Ekvádoru. Jakýsi cestovatel si touto formou asi přivydělává na další cesty. Vyprávěl dětem o tom, jaké to bylo v Ekvádoru. A pouštěl film, kde zaznamenal svou cestu. 

Země je to na některých místech krásná, hlavně hory a moře mě zaujaly. Ale je také chudá 

a je to samozřejmě jiná kultura. Tak odlišná, že mě to ani teoreticky nenalákalo na návštěvu. Tam bych asi jet nechtěla. 

A není to kvůli všudypřítomné chudobě jako spíš kvůli kriminalitě. A nějak mě ani nenadchly jejich stravovací návyky, třeba pojídání opic nebo morčat. Ani živí masití červi mi nepřišli jako chutný pokrm, byť se o červech a hmyzu mluví jako o potravě budoucnosti. 

Místy je země zničená americkými těžaři ropy, kteří tam objevily obří zásoby v pralese. Tak přišli, vytěžili, zničili, zanechali po sobě spoušť....

Prostě, do Ekvádoru by se mi asi nechtělo. 

Víc mě zaujalo Japonsko, na které autoři lákali na příště. 

Ale děti to bavilo, i si nějakou formou zasoutěžily, osvěžily znalosti o Jižní Americe a užily si dopoledne v kině.

Osobně bych tedy radši šla do kina odpoledne, ale nakonec se to dalo vydržet. 

Byť pustý ranní Václavák, s prapodivnými muži různých národností, z nich mnozí vybírali nedopalky z odpadků, jiní se nořili zpoza vedlejších uliček, kde asi nocovali, s pivem v ruce a tvářili se dost nevlídně, to byl dost nehezký zážitek. 

Kdybych to viděla jako film nějakého cestovatele, který tímto vypráví o Praze, asi bych sem také nechtěla jet.... 

Tak o co jde?

 Dostala se ke mně tato kniha o panu profesorovi Höschlovi. Respektive tedy spíš rozhovory 

s ním. Vysvětluje tady celou řadu zajímavých témat, dotýká se genetiky, vztahů, opakování stále stejných vzorců chování...

Je to útlá knížečka, dobře se čte, přináší plno zajímavých podnětů..

Temné datum

 Patnáctý březen vnímám jako hodně temné datum našich dějin. 

Mám takovou úchylku na data, pamatuji si je tak nějak mimovolně. Ta osobní i ta historická. Některé dny mi to pak vyskakuje automaticky.

Jako dnes, kupříkladu. 

15. 3. je prostě protektorát. Okupace a temné datum. Vždycky mi to naskočí. A to jsem to nezažila osobně, jak si myslí studenti:-).

  Mám to ještě s jednadvacátým srpnem, tam je také temno. Naskakují mi automaticky

 i další tmavé dny, je to šestnáctý leden, pětadvacátý únor či kupříkladu dvacátý sedmý květen a od něho se odvíjející desátý červen, stejně jako čtyřiadvacátý červen, kdy vypálili Ležáky.  A pak 18. červen, který není Waterloo jen pro Francouze, ale je to i zoufalý boj 

o kostel v Resslově ulici. 

Utkvěla mi i Bílá hora stejně jako poprava dvaceti sedmi českých pánů, vtírá se i datum   kdy vymřeli Přemyslovci po meči. 

Ale měla by naskakovat i data spojená s hezkými událostmi. Tam to není tak široce rozkročené, nejradši mám logicky první červenec. Nic se neudálo, ale je to významný den pro všechny školou povinné. 

Abych nebyla tak přízemní, tak mi také vyskakují světlá data, třeba sedmý duben jako založení KU a tím pádem den vzdělanosti.

Vtírá  se i Karlův most stejně jako vznik republiky. Ale je jich bohužel mnohem míň. Asi, že ty dějiny tvoří řetězec špatných událostí, řekla bych. Nebo je to prostě nastavením, že si pamatuji jen ta temná data.

Ale zpátky na začátek, to dnešní datum asi rezonuje nejvíc. jak se prostě řekne patnáctý březen, je to jasná okupace. 

Středa, hnusné počasí a náckové míří na Prahu. A zatímco někteří skřípou zuby a tečou jim slzy, nemálo dalších lidí je vítá s radostí a napřaženou paží. 

Rozpolcený národ. 

Už tenkrát...

A pak začala okupace. Změnil se jazyk, peníze, začalo se jezdit vpravo, začalo se zatýkat a popravovat. 

Ze dne na den bylo všechno jinak.

Tak mě to tak vždycky patnáctého března napadá. 

Máte také nějaká signifikantní data, která vám automaticky naskakují?

Třídím, třídíš, třídíme...

 ...a planeta se stejně hroutí.

Většina z nás nějak základně třídí. 

Pravda, občas mě překvapí kupříkladu někteří mladí kolegové, kteří to překvapivě naopak vůbec neřeší. 

Tam bych čekala víc zodpovědnosti, ale nechci kritizovat ani hodnotit, chci se pokusit jen nahlédnout na to, co si vlastně pod tím udržitelným rozvojem představujeme.  

My asi právě to, že třídíme...

Jsme národ třídičů, to ano. Takových rádoby ekologických hrdinů ! Každý den poctivě třídíme plast, papír, sklo i bioodpad. 

Někteří jdou ještě dál. Pečlivě sloupávají etikety z jogurtu, plast putuje do žlutého kontejneru, víčko k hliníku...Někdo dokonce pořád vytrvale i vymývá kelímky.

Cítíme se tím jako spasitelé planety.

   A pak se odměníme – koupíme si nové tričko z fast fashion řetězce, které se po pár praních rozpadne, objednáme si jídlo v plastových obalech či vyrazíme na nákupy, kde si dáme záležet, aby se nám taška naplnila hlavně zbožím v extra vrstvě ochranného plastu.

 Ale to nevadí, všechno to přece poctivě vytřídíme!

Třídění odpadu se stalo naší ekologickou modlitbou.

Ale co když je to jen naše naivní zelená iluze?

Recyklace je  samozřejmě jen konečná fáze – jenže co na začátku? 

Kolik energie a surovin se spotřebovalo na výrobu toho, co teď tak svědomitě třídíme? Kolik odpadu vůbec nemuselo vzniknout, kdybychom nenakupovali podle slev, trendů 

a momentálních rozmarů?

Třídění odpadu je fajn, ale ve finále je to často jen úlitba  bohům.

Protože zatímco my přesypáváme plasty do správných kontejnerů, Země dál hoří, dusí se smogem a utápí v moři odpadků.

 A barevné kontejnery na tom bohužel nic nezmění.

Třídění odpadu se stalo naší ekologickou modlitbou. Jako kdybychom si tím kupovali odpustky za všechny ty ekologické hříchy, kterých se dopouštíme v každodenním konzumním životě. 

A když vidíme někoho, kdo hodí plast do směsného odpadu? Jako já ty mlaďochy ve sborovně:-)?

Fuj! 

Okamžitě ho upálit na hranici z recyklovaného papíru! 

Protože MY třídíme a tím jsme přece lepší!!?

Jenže planety se to moc netýká, bohužel.

Je to jako když  máme díru v lodi a místo toho, abychom přestali nabírat vodu, tak ji jen pečlivě přeléváme do různě barevných kyblíků.

Ano, třídění je fajn, ale stále jen hasíme požár, který sami krmíme benzínem. 

Protože recyklace neznamená, že se plastový obal od bio jogurtu zázračně změní na květinovou louku. 

Naopak, většinou skončí na skládce, ve spalovně nebo někde v Asii, kde ho sice taky roztřídí, ale rovnou do moře.

    Víc než třídění by třeba pomohlo přestat se utěšovat barevnými kontejnery, nekupovat nesmysly, nechat si tričko raději rok déle...

 A uvědomit si, že planeta opravdu nefunguje na principu „když to roztřídím, tak se to nepočítá“.

 Jinak se můžeme dál poplácávat po ramenou, zatímco budeme stát po kolena v odpadu 

a říkat si:

„Ale podívej, jak hezky jsme si to rozložili podle barev.

   Samozřejmě, i málo se počítá, takže nebrojím proti třídění, naopak. 

Ale když vidím záběry z Asie, když vidím otrávené řeky i tady, u nás. 

Nebo když jsem viděla cestu na nejvyšší horu světa zasypanou odpadky, tak si říkám, že se tady můžeme utřídit k smrti, ale je to jen kapka v moři beznaděje. 

Ale i tak třídíme

Nekupujeme věci s palmovým olejem ani levná trička made in china. Ale i tak je to sysifovská práce...

Saunový ceremoniál

 Vždycky je něco poprvé. To je dobře, je na co se těšit. Třeba do sauny, na ceremoniál.

Saunu mám ráda, vnímám ji jako skvělou relaxaci, ale zároveň i jako jednoduchou záležitost. Člověk tam přijde, prohřeje se, poté vychladí a na chvíli prospí. 

A znovu a znovu.

Jenže dneska se nabízí i další varianty. Jako zpestření. Je třeba zážitek posunout dál

Kupříkladu právě saunové ceremoniály. 

To se místo obyčejného pocení necháváme ovívat horkým vzduchem, inhalujeme vonné esence 

a sledujeme, jak mistr ceremonie předvádí svou choreografii s ručníkem.

 Není to jen relaxace, je to zážitek.

 Je to svět, kde  se pot mísí s esencemi, horký vzduch se vlní pod ručníkem mistra ceremoniálu a vy se cítíte jako v jakémsi zvláštním rituálu mezi očistou a performancí.

Mistr saunař, čili mistr ceremonie,  vládne místnosti jako dirigent orchestru – s tím rozdílem, že místo taktovky má ručník a místo symfonie se rozlévá horko, které vám spálí veškeré pochybnosti o tom, jestli tohle byl dobrý nápad. 

Byl.

Každý pohyb má svůj smysl: mávnutí ručníkem, precizní rozprášení vůně eukalyptu, dramatická pauza před dalším zátahem. 

Je to divadlo, je to relaxace, je to i trochu neobvyklosti v jinak běžném saunování.

 Na konci, když vyjdete ven a chladný bazén vás vrátí zpátky do reality, tak  si říkáte:

 Ano, to stálo za to. 

Protože v sauně, stejně jako v životě, občas potřebujeme trochu toho  divokého horka, abychom se opravdu cítili naživu.

 Je to pocit, že se očistíte nejen fyzicky, ale i mentálně.

A to je vlastně celé kouzlo saunového ceremoniálu. 

Když totiž přijdeme do sauny na ceremoniál, logicky očekáváme nejen ono klasické vedro. Očekáváme zážitek. 

Předpokládáme, že naše tělo bude očištěno nejen od toxinů, ale i od každodenního stresu, od všech těch malých starostí, které nás otravují. 

A tak stojí za to vyzkoušet situaci, kdy se  z tradičního, čistě funkčního prostoru pro relaxaci stane prostor pro show – ať už se jedná o šlehání ručníkem, výměnu vzduchu pomocí větráku nebo rozstřikování esencí na horké kameny....

Každý ceremoniál je prostě malým představením. 

Protože, když už sauna – tak se vším všudy!