Syndrom vyhoření

  Dle definic a odborníků přichází v určitém věku a  může přepadnout nejvíc lidi, kteří pracují s lidmi nebo pro lidi. Vydávají se ze všech svých sil, až si sáhnou na pomyslné dno.

Najednou nemohou nic. Nemají sílu ani energii. Zmizel zájem takřka o cokoliv. Člověk je otupělý, nemá radost, cítí se unavený, podrážděný, někdy i vzteklý.

 Myslím, že nesděluji nic nového pod sluncem, syndrom vyhoření čili burn - out je v současnosti poměrně sledovaná diagnóza. Jednoho ani nepřekvapí, potká-li vyhořelého kolegu. Či pokud se to přihodí jemu.

Co ale překvapit může, je fakt, že se v poslední době tento efekt v míře větší než malé týká dětí. Sama to s úžasem pozoruji. Nevím, zda by někde na odborném pracovišti použili v případě dětí tento termín, nicméně, mně to tak přinejmenším připadá.

 Už v pondělí mi často studenti oznamují, že jsou unavení. Vyčerpaně sedí v lavicích

 a odevzdaně čekají na konec vyučování. Probudit zájem o cokoliv je takřka nadlidský úkol. Nezlobí, nevyrušují, apaticky sedí. Když se rozhovoří, rezignovaně konstatují, že je to všechno pořád dokola, každý den stejný, nemají energii.

Nabít se pohybem moc nefunguje, odmítají fyzickou aktivitu. Ostatně, pokud je přímo nevyzvete, sami neudělají krok navíc. Sedí a zírají do telefonu. Z tělocviku se omluví, jiná fyzická námaha jim ve škole nehrozí.

Když jsme kdysi stěhovali knihovnu, nabízeli se dobrovolníci, kterým nevadilo přenosit knihy a lavice. Byl to pohyb, legrace, něco se dělo. Ulili se z výuky.

Dnes ani náhodou. To je práce, zní otráveně z lavic a dobrovolník se najde tak jeden. S bídou. Že by se na chodbách děly nějaké lumpárny, ve třídách bujela studentská recese a za tělocvičnou někdo randil, to je jev naprosto nevídaný.

Už dřív jsem si toho všimla, ale po covidu je mrtvo naprosto totálně.  Nezájem a únava, neochota něco dělat.

Motivaci si žádají od kantorů, stejně jako aktivizaci či zábavu. Ale že by se pro něco nadchli, o tom si učitel může nechat jen zdát. Pojďme se v hodině projít ven, budeme si povídat při procházce, navrhuji.

Ne, radši budeme tady, nechce se nám, zní unisono odpověď.

A tak bych mohla pokračovat.

Pravda, není to stoprocentní, trochu zobecňuji. Ale činím tak proto, že tento jev sílí. Extrémně.

Přitom oni samotní se cítí být přetíženi, byť jsou zcela jistě míň zapřaženi než jejich předchůdci, řekněme před pěti lety.  Jsou unavení a vyčerpaní. Vlastně jakoby vyhořelí… Kladu si otázku, zda je to postcovidový stav, intoxikace virtuální realitou a mobilními technologiemi či zda se nám pokrok zvrátil v regres? Že by klasický syndrom vyhoření postihl tolik studentů či mladistvých naráz se mi úplně nechce věřit. Jádro pudla bude jinde, jen ho zatím úplně nevidím.

Další vidle do toho hází přicházející umělá inteligence, která nabízí variantu, že už nebudou ani přemýšlet, ani psát, ani počítat. Minimálně z hlavy ne. Takže žádné fyzično ani duševno. Jen zírání na display.

No, nechci tuto vizi rozpitvávat, armageddon snad má jiné kulisy. Ale veselé pocity to tedy nevzbuzuje. Ostatně, on syndrom vyhoření také nikterak k smíchu není. Otázka je ale ta, zda jde u nich o syndrom vyhoření či nějaký prapodivný stav, který vlastně ani nelze pojmenovat. A druhý dotaz se logicky nabízí, jak z toho ven?