Kdysi slavná spisovatelka, žena velkého světa. Dnes už
vlastně ani ne postava z učebnic, ty se povětšině věnují jen Boženě
Němcové. Jiná jména odvál čas. Kdo dnes něco slyšel o Therézii Novákové, Sofii
Podlipské či její sestře Karolíně Světlé. Není znám už ani jejich rodný dům,
Rottovo železářství, protože už dávno neexistuje. Spolu s domem mizí i
kdysi slavný pojem. Já osobně mám
Karolínu Světlou ráda, možná radši než famme fatale devatenáctého století
Boženu Němcovou. Líbí se mi její
pragmatismus míchaný s romantismem, její cit pro pomoc druhým, její hrdost
i postoj k vlastenectví. A baví mě dodnes i její knihy, byť její čeština
mi fakt dává zabrat. Mrzí mě, že tak zmizela z našeho kolektivního
povědomí , ale zároveň to potvrzuje, jak jsou dějiny nevybíravé. Nebo možná
naopak, vybíravé a zanechají v našem vědomí jen někoho. Asi bez ohledu,
jak moc si to ten daný jedinec zaslouží či nezaslouží. Někdy je to i o vlnách, které se občas
nevyzpytatelně vzedmou a vynesou do širokého povědomí někoho, kdo už třeba
dlouho spál poklidným spánkem zapomnění. Třeba se to přihodí i Karolíně Světlé,
která by si to, podle mého soudu, hodně zasloužila. Nyní spíš potvrzuje
pravidlo jakési nadčasovosti, co bylo aktuální kdysi, je nyní dávno passé. A
vede k úvaze, jak moc má třeba smysl něco sepisovat, když to ve finále
skončí v archivu, to v lepším případě. Jinak ve sběru. Nebo jakou
stopu tady vlastně chceme zanechat? A jakou zanecháváme? Těžko říci, každý to
má asi jinak. I paní Karolína to svého času asi měla nastavené úplně jinak, než
my si dneska myslíme. Takže jediné, čím
asi mohu dnešní úvahu ukončit, je připomenutí jejich knih a zmínka, že pořád
stojí za přečteníJ.
Žádné komentáře:
Okomentovat