Ahoj lidi

Na FB jsem objevila odkaz na Čapkovo zamyšlení nad tzv. ale- lidmi. O lidech, co na každé tvrzení mají své vlastní ano. To se ve finále může stát docela únavným. Šlo ovšem o zajímavé čtení, aktuální i pro dnešek. Což ostatně Čapek dokázal i svým Proč nejsem komunistou a celou řadou dalších textů. Jeho ale - lidé mně navíc volně asociovali současnou sortu ahoj - lidí. 

Jak vidno, historie se neopakuje přesně, ale v určitých podobných vlnách. A setkávání s ahoj lidmi je ve finále také hodně únavné. Čapek by se vyřádil. Já si troufnu jen na několik krátkých postřehů ze života ahoj lidí, respektive z mého úhlu pohledu na tyto jedince. Jsou podle mého srovnatelní s těmi, co v době normalizace vstupovali do strany. Nikoliv už z přesvědčení, ale z touhy po kariéře. Jsou přesvědčeni o neomylnosti svého guru, jejich ahoj je plné jásavosti, zanícení, urputnosti a přesvědčení. Na všechno mají argument, který vyslechli z úst neomylného. Jejich ahoj je konečně to pravé, co tuto zemi spasí. Jejich názory nelze vyvrátit, jejich schopnost naslouchat protiargumentům je naprosto vynulovaná.  Ahoj lidé jsou ve své přesvědčení naprosto šťastní, protože oni nabyli dojmu, že jsou těmi vyvolenými, kteří konečně zakončí s těmi zloději, vyžírky a kapitalisty. Všechna fakta, která by jim mohla otevřít oči, zahánějí svým jásavým ahoj. Respektive ahojlidí svého šéfaJ

Ahoj- Lidé jistě jednou prozřou, nic přeci netrvá věčně, jen to může trvat nebezpečně dlouho. Citujíce na závěr samotného Čapka: „ Chraň nás Pánbůh od ahojlidí!“, se jen bojím, aby nakonec nebylo pozdě.