Tahá mě za uši

Mediální čeština. Zdá se, že používat spisovnou češtinu není moc v módě. A to jak na veřejném fóru, tak ve zpravodajství nebo třeba v literatuře. Patrně je trendem současnosti mluvit, „jak mi zobák narost.“  Soudě třeba podle mluvy našich politiků už dávno není český jazyk součástí jejich vzdělání. Jsou spisovnou češtinou doslova zaskočeni. A mnohdy i díky tomu vytvářejí své vlastní novotvary. I když pro některé je trendem právě lidovost, ba až vulgarita, tam ani o novotvary nejde. Jde právě o ten narostlý zobákJ.

   Skutečnost v mediálním prostředí je pak ještě horší. Zda se jedná o snahu přiblížit se hospodským řečem či o docela prostou neznalost, to si netroufám posoudit.  Ale pokud se na spisovnou mluvu zaměřím, není. A to vážně tahá za uši. Poměrně často si třeba všímám absence spisovných koncovek. Zejména ve veřejnoprávních médiích, kde by se na kultivovanost projevu mělo dbát snad už z podstaty jejich poslání, je to docela paradox. Na všeobecnou otázku, co na to říkají, většina lidí udiveně pokrčí rameny. Je jim to jedno. Nevnímají to. Neslyší. Mluví také tak.

Je naprosto zjevné, že si s podobným dotazem moc neví rady, zvlášť, když se tak přeci mluví všude.

Vysvětlit, že někdy je spisovná čeština prostě na místě, není vůbec jednoduché. Nejen ve venkovské hospodě, ale třeba i na vysokoškolské přednášce či v televizním přenosu. Uvědomuji si to často při veřejnoprávním zpravodajství, kde pracují velcí profesionálové.  I oni ale často mluví prapodivně, koncovky buď polykají, nebo proměňují, střední rod neexistuje a skloňování také často dostává na frak.

Problém je, že tak mluví opravdu všichni. Jako by spisovná čeština patřila už jen někam do skanzenu. Ani ve škole totiž není vždycky pravidlem, mnozí razí heslo, že ve snaze přiblížit se mladistvým, budou mluvit uvolněně, tedy nespisovně. Možná i to je jeden z důvodů, proč se v naší současnosti ujala hovorová čeština ruku v ruce s češtinou poangličtěnouJ.

Každý prostě mluví, jak umí. Někdo hovorově, někdo nářečím, jiný vulgárně. Málokdo klasicky spisovně. Občas se přistihnu, že některé komentátory v duchu známkuji. Jedničku jsem už dlouho neudělilaJ.

Nechci být jen za nějakého rýpala či škarohlída. Pokud je toto vývoj, kterým chceme jít, je tu čas na další reformu jazyka. Poslední byla někdy v devadesátých letech. Ta současná by mohla být hodně benevolentní, žádná pravidla, žádné vzory, pády, skloňování ani časování. Prostě jen tak, jak mi zobák narostJ.  Případně by na dané téma někdo mohl vypsat disertační práci. Někdo další by ji mohl opsat, tím by se dostal do politiky, reforma jazyka zase díky skandálu víc do povědomí a vše by šlapalo jako hodinky. Jinak to dneska asi nejde. Nebo lépe: A vo tom to je, řekli nějaký aktivisti, co chcou reformovat jazyk (krom posledních dvou slov citace z médiíJ).

Takže asi takJ. To přeci musí za uši trochu zatahat, ne?