Geny

Geny nevyčůráš, praví lidová – nevím, zda moudrost, ale prostě se to říká. Vysvětluje se tím fakt, že mnohdy můžeme dát výchově naprosté maximum a stejně to dopadne jako u nevyvedeného strýce nebo divoké prababičky.  Pravdou je, že tato definice může mít dvě linie, jednou je podoba a druhou pak vlastnosti a povaha.  A někdy, vlastně spíš často, se to zajímavě, ba až paradoxně, kombinuje. Geny nevyzpytatelně skáčou mezi generacemi a tak se velmi snadno mže stát, že ve vaší dětské postýlce podřimuje kopie vzdálené tetičky či nezdárného bratrance, kterého nemůžete ani vidět. Geny v tomto směru dovedou často velmi překvapit. Čekáte, že si vychováte vlastní „klon“ či někoho, kdo bude prostě celý vy a ejhle, on se vám vyklube strýc z otcovy strany, se kterou jste léta ve přiJ. Nebo se vám narodí sourozenec, kterého od malička nesnášíte a najednou vychováváte jeho malou kopii.

Ne, že by to bylo nějaké pravidlo a že by to mělo zásadní vliv na mezilidské vztahy. Prostě to tak je. Popravdě řečeno, byla by to asi jinak nuda, kdyby se rodily jen malé verze nás samotných. Genový mix může totiž přinášet zajímavé varianty. Vychováváte dítě podobou, celá vaše sestra, ale vlastnosti zdědilo po dědovi. Nebo je úplně jiný, než kdo kdy ve vaší rodině byl. Je to prostě zajímavá loterie, kterou všichni hrajeme. Někdo má doma hnízdo plné svých malých kopií. Všechny děti jsou jako přes kopírák. Jinde se vzájemně nepodobají ani dvojčata. Stejně je tomu s povahovými vlastnostmi. Někdo je prostě celý táta, včetně jeho gest, chůze či otravných připomínek, jiný je patrně po někom z dávné minulosti. A to nemluvím o těch, co jsou po sousedovi, tyto věci mají svůj vlastní vývojový směr.

Představuji si to zděšení, když v rysech roztomilého miminka rozeznáte rysy tetičky, kterou tedy ale opravdu nemusíte. Budete mít tu tetku denně na očích. Jenže ono to roztomilé dítko ve finále mluví a myslí jako vy, takže mix, kterého byste se asi nenadáli, leč máte ho naservírovaný ve vlastním dětském pokoji.

Pravda, většinou jsou kombinace vítané, každý si navíc nějaký svůj typický rys v potomkovi najde sám. Horší je to s povahou a chováním. Je-li někdo geneticky třeba lenoch (nechci hned do absolutní negace a hovořit o lumkovi), těžko s tím něco zásadního nadělám. Jistě, trochu výchovného působení zmůže to, že alespoň v určitém období je jeho lenost méně viditelná, ale s přibývajícím věkem se stejně bude podobat svému předobrazu. A bude stejný lenoch, jak býval dědeček, puntičkář, jako je táta či hypochondr po pratetě.

Také se říká, že geny skáčou ob generaci, takže si třeba domů s porodnice přivezete malou babičkou či dědečka. Buď povahou, nebo podobou. Mnohdy v kombinaci s obojím. Takže hádáte- li se se svou matkou, protože máte každá diametrálně odlišné názory na všechno, kachní počínaje a partnery konče, lze očekávat, že podobné spory povedete jednou se svojí dcerou. Ta naopak bude pevnou spiklenkyní své babičky a společně vás budou přivádět k šílenství.

Kombinací samozřejmě vyvstává víc. Když totiž začnu pečlivěji sledovat rysy a vlastnosti všech blízkých (a svých, samozřejmě), musím s ulehčením konstatovat, že nikdy to není úplně stoprocentní. Takže z něčí nesnesitelnosti v kombinaci s inteligencí z jiné strany a smyslem pro humor zase z jiného směru může vyjít bytost, která je logicky originální a je na nás, zda budeme hrdě konstatovat, že je celá po nás nebo s despektem, že prostě nevím, po kom to dítě jeJ.

Přes všechna pozitiva je ale nejvíc humorné, když vychováváte vizuální otisk někoho, komu jste od dětství nemohli přijít na jméno. Život a geny prostě tropí hloupostiJ. Nebo mají smysl pro humor.