pátek 25. června 2010

Mobilománie

   Fenomén mobilní komunikace už dávno trvale pronikl do školních lavic. Nejen, že se postavení ve školním kolektivu upevňuje pomocí lepší a dražší značky či prestižnějšího operátora, ale telefony se stávají i postrachem kantorů. Vždyť neví dne ani hodiny, kdy se jejich projev objeví třeba na you tube a stane se předmětem všeobecného pobavení. Pryč jsou doby, kdy vrcholem zneužívání rozvíjející se mobilní techniky byla poznámka v žákovské knížce: „Celou hodinu vykřikuje do kalkulačky Pegas a tváří se, že telefonuje.“

Dnešní generace už značku Paegas rozhodně nezná:-)
   Vůbec, díky mobilní technice je vztah školního dítka a jeho pedagoga posunut do jiných dimenzí. Často kantorovi ve večerních hodinách zabliká na display zpráva, co že to mají za domácí úkol na zítřejší první hodinu? Proč pátrat ve svých nedokonalých zápiscích, když se lze zeptat přímo u zdroje. Telefonem se omlouvá nepřítomnost na výuce stejně jako kázeňské problémy.
 Také zprávy ze všech mimoškolních akcí se k rodičovské veřejnosti dostávají mnohem rychleji než by si mnohdy kantoři přáli. Na školním výletě s primou, když učitelka uvolněně přepočítává děti na venkovském nádraží, najednou zazní telefon. Maminka jedné žákyně, copak se asi děje?
„Dobrý den paní učitelko. Víte, že vám několik dětí chybí?“
„Prosím?“
„Volala mi dcera, že zůstali ve vlaku a neví, co mají dělat!?“
„Jak zůstali ve vlaku?“ Ruka s telefonem se najednou nekontrolovatelně třese a hlas vystupuje do hysterických výšek.
„Vy ani nevíte, že vám někdo chybí?“ I druhá strana má podobný náběh do afektu.
„Počkejte, já vám zavolám zpátky. Každopádně vám děkuji za informaci!“
„Jedna, dva, tři………..kruci, tebe už jsem počítala. Jedna, dva, tři……..“ chvějící se ruka nedokáže skrýt nervozitu. „Chybí někdo, děti?“
„Asi Marie, Petra a Magdaléna. A ještě tu není Tereza….“ vypočítávají děti nevzrušeně.
No nazdar, to tedy zavání pořádným malérem. Co teď. Kde je nějaký nádražák?
První příslušník modré armády už delší dobu pozoroval vzrušený dialog mezi učitelkou a dětmi, a hned se aktivně zapojil do hovoru: „Takovou kantorku bych hnal před soud. Neumí se postarat o děti, jestlipak u vás vědí, komu svěřují svoje děti?“
Neschopna jediného slova obrany se paralyzovaná vychovatelka odebrala do kanceláře, nechávaje za sebou pochichtávající se třídu a řvoucího koloťuka. Naštěstí další železničář byl ochota sama, zavolal na další stanici, kde děti vyzvedli, posadili na zpětný vlak, aby si je vystresovaná pedagožka po hodině plné strachu znovu přepočítala na nádražíčku, odkud jim mezi tím samozřejmě všechno ostatní ujelo.
Vydali se tedy, za hlasitého reptání těch, co museli na zbloudilce čekat, polními cestičkami pěšky, přičemž učitelka v průměru každou třetí minutu skupinku přepočítávala. Mobilními telefony postupně uklidnili rodiče, a do tábora nahlásili pozdní příchod. Výlet i zpáteční cesta již proběhly bez zádrhelů.
Kdoví, jak by se celá historka odvíjela, nebýt mobilních telefonů.

7 komentářů:

  1. jako učitelce mi to ani nepřipadá humorný..spíš se opocuji:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Mně z toho příběhu taky mrazí ... já se někdy nejsem schopna dopočítat vlastních dvou dětí ...

    OdpovědětVymazat
  3. Noční můra všech pedagogů... taky se rosím jen při té představě. Zatím se mi nic podobného nestalo (naštěstí), ale jsem až obsedantně posedlá neustálým přepočítáváním dětí...
    "Zasvěcený komentář" nádražáka mě nadzvedl ze židle, ale co už naděláme. Hlavně, že to dobře dopadlo!

    OdpovědětVymazat
  4. Jo,jo-to jsou příběhy, které se stávají humornými až dlouho po události a samozřejmě jen tehdy,když dobře dopadly. V daný okamžik je to na mrtvici, případně na blázinec...

    OdpovědětVymazat
  5. No ač nejsem učitelka, tak mě mrazí taky. Já bych se teda vztekla na ty děti, když vidí, že se vystupuje, proč nevystoupí taky?
    Každopádně uf, dobře to dopadlo.

    OdpovědětVymazat
  6. Po školce v přírodě minulý týden, kam jsem jela coby sice nepedagog, ale zato matka nejmladšího dítěte a zástupce zřizovatele v jedné osobě jako další dospělý doprovod, z toho taky mám husí kůži a orosené čelo. Jakmile jsme vyšli z chaty, celou dobu jsem přepočítávala děti do zblbnutí :-D
    Ale taky si říkám, že děti v primě už by měly být dost velké na to, aby byly schopné vystoupit s ostatními.
    Konec dobrý - všechno dobré, a díky za ochotné (ty neremcající ;-) ) nádražáky.

    OdpovědětVymazat
  7. ách, nostalgie... a ty tři kilometry po rovince, ze kterých se stalo devět do kopce... jo jo, ten výlet se povedl =)

    OdpovědětVymazat