pátek 18. června 2010

Květy zla

…je známá sbírka básní francouzského spisovatele Charlese Baudelaira. Mám ty verše vcelku ráda, dnes mi ovšem jejich název poslouží k mapování všední reality pražských dní. Máme před budovou školy asi tři trsy krásných růží. Dnes po vyučování tam panoval klasický chaos, děti, rodiče, učitelé, uklízečka, školník…prostě typické páteční odpoledne. Moji terciáni odjíždějí v úterý na jazykový pobyt do Mnichova, dovybírají se poslední peníze. Zároveň probíhá burza učebnic, starší ročníky prodávají své učebnice mladším. Poslední hodinu jsem měla občanskou výchovu v sekundě, mimo jiné jsme se dnes zabývali rasismem, lidskými právy a dalšími módními věcmi. Celkem interaktivní bouřlivá diskuse. Poté řešíme s paní hospodářkou agendu, když tu si kdosi všimne, že nám někdo trhá růže. S pozvednutým obočím se podivujeme, že někteří rodiče neznají míru. Když ovšem zaostříme, dochází nám, že tak tmavé děti ve škole nemáme. Zbystříme. Vzápětí vběhne do kanceláře jedna z mých terciánek, že nemá tašku. A muž s růží v ruce zrychluje. Tady něco nehraje. Rychle ven, jenže chlap s ženskou, které jsme si nevšimli, už jsou na druhém konci ulice. Akční tělocvikářka nasadí brutální tempo a jala se je stíhat. Samozřejmě, marně. Ztratili se jí v sídlišti. Cestou zpět v křoví narazila na vysypané učebnice, které dívka dnes zakoupila. Tři tisíce na Mnichov ovšem byly nenávratně pryč. Takže nám dnes za bílého dne okradli studentku. Dva Romové z Proseka. Drze se vetřeli mezi rodiče a popadli první batoh, který se jim namanul. Policie ani nepřijela, prý nemůžou vyjíždět ke každé prkotině. Zbyla mi tam zdrcená tělocvikářka, která jejich potetovaná těla viděla z největší blízkosti, a plačící dívka. Přijela její maminka a nakonec jsme se shodly na tom, že je dobře, že se nestalo nic horšího. To ano, ale…
  Pro ty holky to byla ve své podstatě další hodina občanské výchovy. Taková reálnější. Připravila je na život. A já, se svými řečmi o toleranci k menšinám, o poctivosti a dalšími podobnými frázemi, které mi přikazují osnovy, mohu jen splakat nad výdělkem. Zažili jsme prostě dnes občanskou výchovu v praxi:-(

  

7 komentářů:

  1. Je to smutné, je to život... :-( K takovým menšinám jsem tolerantní přestala být již dávno... A jsem ráda, že nám část jejich menšiny nedávno vystěhovali ze sídliště. Přes rok zde bydleli, zdravili, usmívali se, a pak kamarádce zmizel nový kočár. A hádejte, kdo si v něm za měsíc vozil dítě?!!! Ani jim to nebylo trapné!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Achjo, to mě mrzí. Chudák holčina.
    Já se svou jakžtaž tolerancí skončila v době, co na mě dětičky plivaly z baráku, pod kterým jsem si dovolila procházet a starší pokřikovaly různá česká sprostá slova. A to jsem prosím na VŠ měla povinnou romštinu, romské dějiny, čili jsem se vlastně učila, jaký měli těžký život a blablabla.

    OdpovědětVymazat
  3. Jitko,
    holčiny i ukradených peněz je mi líto.
    Co se týká této mrnšiny nemám s nima žádnou špatnou skušenost,spíš dobrou.

    OdpovědětVymazat
  4. i to se bohužel stává... :-(( Co s tím??? Některé jevy jsou asi nevymýtitelné.

    OdpovědětVymazat
  5. Byla to spíš antilekce... Já se snažím vést své syny k tolerantnosti, k tomu, aby člověka vnímali jako individualní bytost, bez předsudků kvůli jinému odstínu kůže. Ale je to těžké. Těch příkladů, myslím pozitivních, které učí, je prostě málo...

    OdpovědětVymazat
  6. Já je hodně bránila - než jsem s nimi začala mít osobní zkušenosti. S dospělými i s dětmi...
    Mám ráda cikánské písně a miluji cikánské tance (léta se je učím a tancuji), ale po zkušenostech (letitých) s touto menšinou si prostě budu na ně dávat pozor. Možná je to rasismus, já bych to spíše nazvala právě onou rovností - vždyť totéž, co netoleruji u nich bych netolerovala ani u nikoho jiného, ať má jakoukoli barvu pleti.

    Napadlo mne, a na tuto myšlenku mne přivedl můj muž - a co si teď pomyslí studenti. A zrovna po takového hodině s politicky a rasově korektní tematikou. A tím nemyslím, co si pomyslí o oné menšině, jako co si pomyslí o tom, co se jim předkládá a povídá ve škole...

    OdpovědětVymazat
  7. No, Margit, máte pravdu. Ale těžko můžu dětem natvrdo říct, co si myslím. Od nás, kantorů, se vyžaduje být politicky neutrální, korektní a já nevím ještě jací. Je to mnohdy dost těžké, ale plně chápu, co chtěl Váš manžel říct.

    OdpovědětVymazat