Betlémy

Betlémy mám ráda. K adventnímu času patří, baví mě jejich výstavy a místa, kde se nacházejí. Do Trebechovic jsme se letos dostali během roku, i tak z něho sálala atmosféra. A za mě obdiv, jak to kdysi někdo dokázal vyrobit. 

V nynějším čase je jich všude kolem plno. Můžete navštívit poutní místa, hrady , zámky, kostely, všude nějaký zajímavý betlém najdete.

Viděla jsem nedávno pro mě nový betlém v Horní Lidči, také se to bohužel nepovedlo v čase předvánočním.  Je ale krásný. 

Není tak slavný, jak ten pod Orebem, ale v ničem si s ním nezadá. 

Máme na Sedmičce zajímavý betlém v kostele svatého Antonína. 

A doma, klasický papírový, ještě z dob dětství. 

Mám ho ráda, a to jsem dlouho ani nevěděla, že jeho autor je  Vojtěch Kubašta. Takový bonus:-) to je. 

Je to jeden z jeho starých betlémů, však také ho máme doma roky. A pořád je krásný.

Nevěřila bych, že je to pravda.

Často se spekuluje, jak mladí lidé nemají ani ánunk o historii. Tím nemyslím dobu železnou ani vrcholný středověk, to sama vnímám spíš jako zálibu či specializaci. 

Myslím moderní dějiny, události dvacátého století, devadesátky, vstup do EU a další příběhy, přesahující do současnosti. 

Vždycky jsem proti tomuto rozšířenému názoru bojovala. Měla jsem kolem sebe gymnazisty, tedy klasickou bublinu. Většinou věděli, znali, byli schopni diskuse. 

Tak přeci není pravda, že mladí lidé neví, co je Sametová revoluce, jak je to s EU či dalšími podobnými historickými novodobými mezníky. 

A pak přišlo prozření. Fakt to tak je. Někde určitě. 

Už kolem sedmnáctého listopadu jsem se u studentů, kteří mají ambice získat středoškolskou maturitu, v našich podmínkách tedy stejně hodnotnou jako gymnazisté, protože je to bohužel tak nastaveno, setkala s absolutní nulovou znalostí. 

Co vám říká sedmnáctý listopad?

Nic!

Slyšeli jste o tom někdy?

Ne!!

Mluvíte o tom doma, s rodiči?

Ne!!!

Někteří, patrně s vyvinutým sociálním cítěním, se slitovali nad mým viditelným zoufalstvím a zkusili odpovědět, asi ve snaze udělat mi radost.

...Skončila druhá světová válka??

Zalapala jsem po dechu.

   Dál už jsem svou odolnost nepokoušela. Něco jsem jim vysvětlila, pustila nějaké vizuální záznamy, aby se nenudili, ale ten nezájem byl až bolestný. 

Když jsem pak zjistila, že mnozí ( ne všichni, abych jim nekřivdila), ale opravdu mnozí, netuší ani to, kdo byl Havel, tak jsem rezignovaně odešla. 

Nechápu, jak tomu lze uniknout, mám pocit, že zejména kolem výročí ty informace útočí na naši pozornost ze všech možných nosičů, z televize, internetu, z veřejného prostoru.,,,

Leč, jak vidno, uniknout se dá poměrně snadno.

A tak musím pokorně přiznat, že některá mediální tvrzení jsou bohužel pravdivá. Někde je to opravdu pole neorané. A ta nevědomost ani tak nebolí, ale bolestivý je  ten očividný nezájem.

Nevím, neznám.

Nejvíc mě dostal argument.

Já jsem hokejista!!!

Jistě, tomu rozumím, věnuje se jiné aktivitě.

Nerozumím ale tomu, proč tedy chce i studovat. Nebo vlastně i tomu rozumím, zodpovědný přístup, sportem se celý život neuživí.  Ale proč s takovým nezájmem?

Nu, bude to ještě jízda. Ale fakt jsem nevěřila, že něco takového reálně existuje. V takovém množství a ve středoškolském prostředí. Brala jsem to skoro jako útočnou pomluvu..

A existuje.

Uf

 

Tradice

   

Vždycky, když vypukne předvánoční čas, vybaví se mi všechny dávné tradice a zvyky.

A vzpomenu na babičku, které paměť sahala až do devatenáctého století, a když mluvila

o tehdejších tradicích, docela jsem žasla.

 Stejně, jako žasnou dnešní děti a mladí lidé nad těmi dnešními.

 Mikuláš, čerti, Ambrož, lucky, to vše byla dost děsivá strašidla. 

Zatímco dneska se děti před vším chrání, za dávných dob se věřilo, že pořádné vystrašení k dětství tak trochu patří.

 Sama si pamatuji, jak děsiví čerti nás kdysi dávno navštěvovali. I to, že jsem se opravdu bála. Ale zároveň i trochu těšila.

Nebyla jsem zrovna zlobivé dítě, a čerti s Mikulášem k nám nechodili trestat ani budit strach, ale jako tradice. Kdykoliv se blížil onen den, byli všichni kolem nás přesvědčeni, že pekelná banda prostě musí přijít.

Nikdo nás nechtěl stresovat. Po pravdě, divné by pro nás asi bylo (slovo stres se tehdy v dětském slovníku vlastně ani nevyskytovalo), kdyby čertí skupinka nedorazila. Patřilo to prostě k tradicím.

 Dneska se setkání s čertem vnímá jako něco, co narušuje klid a pohodu dětského vnímání světa. Raději zařídíme, aby se s ním dítě nesetkalo. 

Není to nic proti ničemu, každá doba si vytváří své vlastní tradice. ¨

Není to asi ani ortodoxní, každý to má jinak. 

A pak, mnoho čertů lze potkat v ulicích měst i mimo vyznačené datum, ale to je zase jiný příběh. Dnes je to o tradicích.

Dřív kupříkladu nebývaly v takové míře adventní věnce, nechodilo se tolik do kostela, o neustále svítící elektrické výzdobě ani nemluvím. Přitom se už zase objevují informace, že s elektřinou je třeba šetřit, tudíž by bylo lépe, kdyby to v prosinci všude tolik nejiskřilo.  

 Také se ve velkém vracíme ke svíčkám. Přinášejí atmosféru, vracejí náladu. A v neposlední, praktické, chvíli nabízejí onu žádanou energetickou úsporu.

 Ony se ty tradice vůbec hodně prostřídávají. Jenom co pamatuji, jde o hodně velkou proměnou na škále dávných zvyků a obyčejů.

 Některé mizí, jiné se vrací, pár jich lze označit za trvalé, případně recyklované.  Jisté je, že další generace patrně budou žasnout nad tím, co nyní vnímáme jako standard. A tím úplně nemyslím návštěvu čerta a Mikuláše v rodinách s malými dětmi, protože to má asi každý jinak. Ale kupříkladu takové zadlužování se kvůli vánočním svátkům může vyvolat u budoucích generací zvýšené obočí. Stejně jako přehnaně ochranitelský přístup vůči dětem, vždyť jak se naučí řešit složité životní situace, když jim neustále umetáme cestičku? Jenomže je tu jedno nebezpečí. Jak začneme definovat, co je jediné správné a co ne, dostaneme se do pekla i bez návštěvy předplacené čertí skupiny.

  Vezměme si tedy z adventního času to, co je našemu vnímání blízké, užívejme pohodu a klid. Nestavme čerty na piedestal, ale ani je nezašlapávejme do země, zkoušejme hledat mosty mezi dávnými, současným a budoucím.

Protože jestli z toho něco má smysl, pak je to jakési souznění.

Z toho plyne, že nejen do adventní doby, ale hlavně do příštího roku, vstupujme s klidem

a rozvahou. Tedy pokud to tedy vnímáme jako tradici......

Fluktuace

 Soudě podle statistik pracovního trhu je dnes doporučeno, neřku-li vyžadováno, pravidelně změnit pracoviště. Jako ideální se jeví sedmiletý cyklus. Poté prý už nemáte sílu, energii ani nápady, stáváte se brzdou společnosti a je žádoucí všechno změnit.

 Vždycky, když čtu všechna tato motivační hesla, vzpomenu si na babičku. Stejně zaníceně, jako mluví dnešní personalisté o rotování mezi pracovišti, ona zmiňovala pojem fluktuant. Kritický podtext jejího hodnocení nešlo přeslechnout, stejně jako pohrdání v hlase dnešních náborářů. Zatímco dneska se doporučuje pravidelné střídání a změny, za jejích dob se věřilo na vytrvalost a loajalitu. A že časté změny jsou tak trochu nešvar.

Pamatuji se, jak bylo delší setrvání na jednom místě vnímáno. Neprobudilo to ve mně odpor vůči změnám, ale nějaké kladné body jsem v tom vidět dokázala.  Zdálo se mi hezké pracovat na jednom pracovišti. Ale byli tací, co to považovali dokonce za zvrácenost. Není normální být dlouho na jednom místě, znělo dokonce vytrvale z místního CML.

Prostě trendem dneška je rotovat, být chvíli tu a chvíli zase jinde. Získávat nové a nové zkušenosti. Na první dobrou je to jistě hezká myšlenka. Když se ovšem stává dogmatickou, svou přidanou hodnotu, podle mého, ztrácí.  

Nebyla jsem, a dosud nejsem, přesvědčená ani o jedné pravdě. Mám pořád pocit, že by se to mělo odvíjet od člověka samotného, nikoli od současné společenské módy. Kdykoliv se něco dělo pod diktátem aktuální ideologie, je to na úkor zdravých vztahů.

 Babička také neměla pocit, že hlásá něco vnuceného, nějakou obecnou pravdu, neřkuli dogma. Tvrdila prostě to, co se tehdy nosilo a považovalo za vhodné.

 Totéž se děje logicky i dnes, jen v hávu oděném do moderních pojmů, jako je flexibilita, boj proti vyhoření či ztráta motivace.  Jen dogmaticky je to úplně stejné.

 Tahle realita mi evokuje historickou rotaci. Jako že se dějiny opakují v jiných kulisách. Jako by zase bylo žádoucí dělat jen to, co se považuje za ideologicky žádoucí. Co se nosí a co je považováno za vhodné.

 A když o tom začnu hlouběji uvažovat, musím se logicky ptát, proč to tak je? Kdo vlastně rozhodl, že zrovna sedm let je ta správně progresivní doba, zatímco třeba dvacetiletá praxe je známka něčeho nežádoucího?  Nebo že střídání profesí je známka pokroku a nikoli fluktuace? 

Vlastně na to nelze odpovědět nějak smysluplně. Je to spíš jen taková dumka nad pomíjivostí věcí. Nebo zažitých pravd.

 Protože neomylná a jediná pravda nadělala v minulosti, jak známo, plno neplech. Jen co já pamatuji, tolik nezpochybnitelných pravd. Pak je chvíli všechno jinak, doba se mění. 

A posléze se dogma v nějakém jiném hávu pozvolna vrací.

 Z toho plyne, že nic vlastně není bez rizika a hlavní je, jak to vykládáte a přizpůsobíte době. Tedy, pokud se hodláte přizpůsobit a jít s dobou...

Všechno si najdou...

 Je to trend, já vím. Hlavně nic nevědět, je zbytečné něco držet v hlavě, když všechno najdete. Hlásají všichni, hlavně tedy ti, co se považují za osvícené a pokrokové. 

A tak vyhledáváme. Jde to samozřejmě. Když je jasné, co hledat, kde hledat. Když o tom přemýšlíme. 

Někdy (často) ale o tom přemýšlení pochybuji. A pak žasnu. Samozřejmě jen v duchu, protože projevit údiv nahlas znamená, že nejsem empatická, že ty hledače nějak shazuji, nemotivuji. Tak si žasnu potichu, případně tady:-).

   Dosud jsem si myslela, že moje dosavadní dva největší špeky nebude snad ani možné překonat. Šlo 

o termín rehabilitace politických vězňů, kterou někteří studenti chápali jako lepší wellness pro politické vězně. Termínu rehabilitace jinak nerozuměli. 

Pak další moji repliku, a totiž, že po roce 1945 nastalo velké převlékání kabátů, pochopili tak, že byla velká módní přehlídka na oslavu konce války...

Ale to vlastně nechápali pojmy, nic si nevyhledávali. Tedy aktivně ne, prostě to jen nechápali.

Teď si vyhledávají. 

Tak děláme osmdesátá léta. 

Zadám termín přestavba. Jen krátké vysvětlení, aby spolužáci byli v obraze, nic moc složitého.

A chlapec se pustil do zaníceného výkladu: přestavbu zahradní chatky vám usnadní materiály....

Nevěřila jsem vlastním uším. On zas nechápal, proč ho nenechám domluvit. Vždyť si to tak pěkně našel...nebo mu to poradila jeho AI. Ani mu nebylo divné, proč bychom se v dějepise věnovali přestavbě zahradní chatky. Prostě nevěděl, co má hledat. Bral to první, co mu vyskočilo... Zvláštní mu na tom nepřišlo vůbec nic.

Uvedla jsem na pravou míru, dobrali jsme se podstaty věci. Nijak jsem ho nedehonestovala, přeci ho mám učit. Ale udivilo mě to, ne, že ne. Na střední škole??? 

A tak jsem si v klidu žasla. Patrně to je realita dneška. Uměle inteligentního. Protože když jsem je požádala, aby se dopátrali toho, o čem je Médeia, byli schopni najít a zpracovat pojem média. A to jsem slovo Médeia napsala na tabuli. Stejně z toho byla média, to je jim prostě známé. A také se nijak nedivili...

Nu, a tak to je:-)

Převlékání

    Také máte rádi vůni čerstvě vypraného povlečení a nově povlečených peřin? 

Mám ráda ty okamžiky, kdy se převlečená ložnice provoní novým povlečením. Člověku se hned jinak usíná, padá do vůní jako do aromatického omámení a cítí se čistší než kdy jindy. S nosem zabořeným do hebkého provoněného polštáře se zdají plně jiné sny.  

A často se v právě vypraných peřinách intenzivněji vracíme do dětství. Stejně jako v době těšení se na svátky. Vracíme se do dětského okouzlení z tajemství, z něčeho nového, z  pohádky či z napjatého očekávání.

   Předvánoční čas je také ale mnohdy spojován i s velkým generálním úklidem. Není pochyb o tom, že zvyky se s dobou proměnily a adventní nálada nutně už nemusí být kontaminována nezaměnitelným odérem čistících prostředků a pracích aviváží. 

Přesto se nějaký úklid děje. Ať už ten v duši, adventním rozjímáním, nebo ten fyzický, generálním úklidem domácnosti.

  Koneckonců, provonět byt či dům klasickou vánoční atmosférou je svým způsobem dost náročná práce. Pravda, někomu to jde samo, jiný se s tím trochu lopotí a někteří to prostě nechávají být.  Každý jinak.

Pak se divme, že k svátečnímu období mají všichni úplně jiný vztah.

Zajímavé ale je, že co se týká určité očisty, tak se většinou lidé shodují, že ke konci roku patří.  A to je docela dobré vědět. 

I když něco jako univerzální pravidla na klid a adventní pohodu určitě nenajdete, tak některé styčné body jsou určitě nositeli nějaké společné tradice.

A pokud by platilo, že ve snění je základ, tak o svátcích se určitě sní nejlépe. Ve svěže povlečených peřinách, při těšení se na Ježíška.

Přeji vám voňavé sny nejen během adventu a o svátcích, ale i v nadcházejícím čtyřkovém roce.

 

Jan Blažej Santini Eichel

 Včera tomu bylo tři sta let od jeho odchodu na věčnost. Přesto je tu pořád s námi, svou geniální tvorbou ...Ba až takový, že jeho současníci bázlivě hovořili o spojení s ďáblem. Vždyť jak jinak by mohl vytvářet takovou krásu. Tolik toho stihnout. Navíc, při jeho tělesném handicapu...A dožil se jen 46 let, tedy zemřel mladý.

Nu, někdy se genialita těžko vysvětluje. Navíc, jeho vědomosti a znalosti, hluboké a detailní, v mnoha oborech. Bůh ví, jak by ho označovala veřejnost dnes. Asi jako umělou inteligenci. Tedy vlastně také spojení s ďáblem. Lidé se prostě nemění, mění se jen historické kulisy. A tam se všechno opakuje. 

Santini je samozřejmě nejvíc spojován se Zelenou Horou. Úchvatný klášter, ve tvaru hvězdy, kterou on asi shora nikdy neviděl. Ale my můžeme, vidět stavbu z letecké perspektivy. A je nepochopitelné, tedy alespoň pro mě, jak to dovedl vypočítat. Jen s tužkou a papírem. Žádná kalkulačka. Žádné 3D modely. Přesto je to precizní a dokonalé. Neuvěřitelné.

Ale Santini toho má na svém kontě samozřejmě mnohem víc, není mým cílem je tady vyjmenovávat. Já sama mám nejradši (krom tedy Ždáru nad Sázavou) ještě Sedlec u Kutné Hory. A pak menší věci v Praze. 

Ale on je zajímavý i jeho život. Boj s tělesným postižením. Navzdory svému fyzickému omezení vykonal tovaryšskou cestu. Pěšky, samozřejmě, jak bylo tehdy jedině možné. Tedy došel pěšky až do Itálie. 

Poznal blázna Borrominiho. Ne snad, že bych já proti tomuto italskému architektovi něco měla. Ale i on byl svými současníky označován za blázna.  

Géniové to tehdy opravdu neměli lehké. Ale možná proto se tito dva blázni našli, rozuměli si a inspirovali jeden druhého. A Santini na Borrominiho navazuje. 

Také byl nadprůměrně vzdělaný. Zvládal a uměl ( a pamatoval si) věci, nad kterými ostatní jen kroutili hlavami nebo neměli ani ponětí. Dnes by to zcela jistě bylo stejné:-)

Byl dvakrát ženatý a zplodil poměrně dost dětí, které ale většinou nepřežily. On sám také zemřel dost brzy, podlehl nemoci právě před třemi sty lety. V prosinci 1723. 

K jeho hrobu se bohužel nedostaneme. 

Není. 

Byl pohřben v dnešní Šporkově ulici, kde kostel svatého Jana už dávno neexistuje. Zrušil ho už Josef II. ve svém "svatém" tažení proti klášterům a kostelům. 

Santiniho ostatky měly být určitou dobou v soukromých rukou a pak zmizely.  Hrob či pomník Santiniho tedy vlastně neexistuje. 

když je jasné, že největší pomník si vytvořil svou geniální tvorbou on sám.