Menhir

 

Občas jezdíme po kraji stylem pana doktora z Vesničky mé střediskové.

Pomalu a kocháme se. Naštěstí zatím bezpečně.

A náhodně tak objevíme některá zajímavá místa. Třeba i známá, jen zrovna nevím, že jsou právě tady. Nebo že pojedeme kolem.  

Takové překvapení na nás čekalo kolem Panenského Týnce.

Najednou jsme v Klobukách.

A tady je menhir, ne?

A je, samozřejmě.

 Klobuky nejsou velké, pár domů, náves, barokní kostel svatého Vavřince na návrší.

I u kostela se na chvíli zastavíme. Na zdi je pamětní deska připomínající, že tu v letech 1899 až 1909 působil spisovatel Jindřich Šimon Baar. Také dnes už široké veřejnosti neznámý autor. Přitom svého času hodně slavný. Lída Baarová si podle něho dokonce vzala pseudonym.

Já si  z dětství pořád nějak pamatuji jeho knížku Hanýžka a Martínek…😊

Ale skutečný poklad Klobuk neleží ve vsi

Jedeme ještě kousek dál. Za ves, mezi pole, směrem na Telce.

A tam stojí.

Menhir

Kamenný pastýř.

Na první pohled vlastně jen velký kámen. Stojí tu rovně, osamoceně, trochu tajemně. Jako by opravdu něco hlídal.

Možná právě proto mu lidé začali říkat Kamenný muž nebo Zkamenělý pastýř.

Je vysoký asi tři a půl metru, váží přibližně pět tun a je z červenohnědého železitého pískovce. Materiálu, který se v okolí běžně nevyskytuje.

Někdo ho sem kdysi dávno přinesl a vztyčil.

Jenže kdo? A proč?

To už dnes nevíme.

Archeologové zatím jen zjistili, že kámen opravdu není náhodným výtvorem přírody. 

Kdysi kolem něj prý dokonce býval kruh z menších kamenů.

Proč to bylo, to je záhada. 

Možná tu lidé před tisíci lety slavili své obřady.

Možná podle něj sledovali pohyb slunce.

Možná byl důležitým místem v krajině, která tehdy vypadala úplně jinak než dnes. Takové české  Stonehenge...

To jsou vždycky věci, které dráždí mojí fantazii.

Jaké to asi tehdy bylo?

Menhir jsme navštívili nedávno i v Dolních Chabrech, tam je to Zkamenělý slouha.

Tady Pastýř. Nebo Kamenný muž.

Co to kdysi bylo?

Je zvláštní, jak některé věci vůbec nechápeme a neumíme vysvětlit.

Tento Kamenný pastýř ale zažil i krušné chvíle, o kterých se ví.

V roce 1852 ho třeba povalila bouře.

Naštěstí ho tehdejší lidé znovu postavili.

   Samozřejmě k němu patří i pověst. Prý při každém zazvonění klobuckého kostela udělá pastýř miniaturní posun směrem ke vsi. Až jednou dojde až ke kostelu, přijde konec světa. Zatím je tedy naštěstí dost daleko. 

A má krásný výhled do zdejšího kraje, do okolí na hranici krajů Středočeského a Ústeckého. 

Jen se tu blbě parkuje, na autoturisty se u Kamenného muže nemyslí. Přesto, že je to při cestě a on vlastně ty autoturisty láká. 

 Třeba u nedávného bojiště u Jankova parkoviště je. 

Tady ne. 

Takže buď s Klobuk pěšky nebo to odstavit do pole, což je asi proti všemu. Takže pěšky:-) 

                                                             

                                                             a tohle je ten chaberský...