Kýchavá neděle

   Velikonoce se blíží mílovými kroky, Billa je toho živým důkazem. Tolik zajíčků a beránků pohromadě mě dneska skoro zaskočilo. Sluníčko trochu zjemnilo ten smutný fakt, že je zase kolem sníh, snažím se myslet optimisticky (to je tedy dřina) a přesvědčit samu sebe, že se jedná o poslední zimní křeč, ten bílý sajrajt zase vzápětí sleze a to jaro, které se někam ukrylo, se vrátí v plné parádě. Naštěstí neděle se dá prožít hezky i za nepříznivého počasí, a jelikož čtu Mraky nad Barrandovem, je to snesitelné. Navíc se ocitáme takřka v polovině postního období a dnes je takzvaná kýchavá neděle. Kýchavou se nazývá proto, že se tento den konala mše za odvrácení moru, jehož prvními příznaky bylo nadměrné kýchání. Přání "Pomáhej Pán Bůh" a "Pozdrav Tě Pán Bůh", které dodnes říkáme kýchajícím, pochází právě z obavy před tímto morem. Věřilo se, že kdo kolikrát tento den kýchne, tolik let bude živ. Doufám, že to není myšleno doslova, protože co bych pak dělala o neděli smrtné, která bude za dva týdny?:-)Navíc nemám rýmu:-)

   Odpoledne jsem „obdržela“ Kawasakiho růži. Po včerejším lvím večeru jsem byla docela zvědavá na ty výkony, které byly večer tolik adorovány. Byl to film zajímavý, nicméně troufnu si říci, že dost povrchní, takový na efekt. Zajímavá myšlenka, a i herecké výkony. V té souvislosti nelze nepodotknout, že pan Chudík sice cenu včera dostal, ale zjevně za zásluhy. Jeho výkon mě vůbec nepřesvědčil (ctím jeho osmdesát šest let, proto nekritizuji), ale Huba nebo i pan Kratochvíl by si cenu zasloužili mnohem víc. Stejně jako Lenka Vlasáková, která také vyšla naprázdno. Film jako takový zas taková bomba není, ale jsem ráda, že jsem ho viděla. Pak krátké posezení u kávy a vína a nedělní odpoledne míří do finále. Hezké to bylo. Jsem prázdninově naladěná a ráda, že ráno nemusím vstávat.

Časy se mění

   Ráda jsem si – i s ohledem na své neustále opakované pokusy jíst zdravě- pochutnávala na pangaciovi. Doma, v restaurantu či ve školní jídelně. Pak jsem se dočetla, že je to jen plevelná ryba, která do sebe vstřebá veškeré škodliviny, že mě úplně přešla chuť. Stejně tak jsem to měla s kuřecím masem, dokud jsem nenastudovala podrobnosti o našich obchodních praktikách. Výrobci totiž dokážou maso nastavit vodou. A aby ji maso udrželo, přidávají k němu ještě chemické sloučeniny či protein ze zbytků hovězího a vepřového. České zákony tohle všechno umožňují. Jelikož české zákony umožňují takřka všechno, a co neumožňují se stejně děje, napadá mě, jak dalece si rádoby zdravým stravováním vlastně škodíme. Často si přitom vzpomenu na svoji babičku. I ona chtěla být in, ačkoliv se tomu tehdy říkalo úplně jinak. A tenkrát se propagovalo hliníkové nádobí. Babička vyměnila svoji výbavu starých hrnců za nové, módní, hliníkové. A všichni v nich vesele vařili a jedli z nich. Pak střih a v paměti se mi vybavuje rozsáhlá protihliníková kampaň. Není nic škodlivějšího než hliník. Podle všeho bychom měli všichni předchozí hliníkové hody zaplatit přinejmenším zdravím, leč nestalo se tak. A nastala éra nerezu. Kde nebylo nerezové nádobí, bylo skoro rizikové jíst. Dnes jsem četla, že nerez způsobuje alergii! Nejsem zrovna vyznavač nejnovějších trendů, leč samozřejmě mnohdy podlehnu. A to vědomí mi trochu dělá vrásky (přesněji řečeno prohlubuje mi ty stávající). Sice většinou dělám, co považuji za nejlepší, jenže pak se ukáže, že si vlastně škodím.
  Opět mi to připomíná exkurzi do minulosti, kdy nejzdravější zeleninou byl špenát. Pak se zjistilo, že jde o matematickou chybu a špenát byl rázem poživatinou naprosto běžnou. Naštěstí si přejídáním listovým špenátem nikdo neuškodil. Snad Ovšem kolik takových matematických odchylek má mnohem fatálnější důsledky?
Podobné je to třeba s čištěním zubů. Pryč je krouživý pohyb, který nám byl vnucován coby jediný správný. Dnes by nás zubní hygienička za kroužení, a ještě k tomu elektrickým kartáčkem, hnala ze svého drahého křesílka. Pěkně ručně a nahoru dolů. To je jediné správné.
  Napadlo mě onehdy, jestli by člověk neměl víc studovat historii, protože ta se prostě opakuje. Všechno už tady jednou bylo a my přesto zas a znovu složitě objevujeme Ameriku. Jenomže je tu jedno velké nebezpečí. Jak jednou začnete vysvětlovat, může se stát, že vás nikdo nebude poslouchat. Vezměte třeba mojí babičku. Pořád nám vysvětlovala, že špenát je zdravý, až jsme ho začali nesnášet. Což se ve finále ukázalo jako správná volba, protože skoro žádné zdravé látky neobsahoval. A to málo se stejně zničilo v hliníkovém hrnci. Teď už to vím, stejně jako znám naše křehčená kuřata, ale co ještě nevím a s požitkem konzumuji v naivní představě, že dělám jedinou správnou věc? Třeba brokolice, co jsme měli dneska k obědu. Vysvětlí mi někdo, jestli je fakt zdravá nebo do sebe pereme nějaké pesticidy?
  Z toho tedy plyne, že vysvětlování je třeba, jenže většinou přichází až post, což je vlastně k ničemu. Přesto zkusím vysvětlit dětem, že by si ty zásadní současné pravdy měly trochu přefiltrovat. Tedy pokud budou ochotny poslouchat, o čemž předem pochybuji.

Páteční "Sex

..... ve městě" bohužel už skončil a tak televizní obrazovka pro mě ztrácí smysl. Nicméně jsem pochopila, že tento večer je jako stvořený pro vážnou hudbu (tedy v případě, že jsem schopna pobytu ve společnosti). Opět se mi naskytla možnost koncertu v Rudolfinu a tak mě dnes večer čekali Martinů, Dvořák a Bartók. Mám ráda ty chvíle v Rudolfinu, hodinu před koncertem, kdy tam ještě takřka nikdo není a my u sklenky šampaňského uvolněně plácáme o ničem. A hudba je na závěr pracovního týdne lepší než divadlo, vyčistí hlavu, navodí atmosféru. Příjemně jsem relaxovala, srovnala si myšlenky. Večer byl pak korunován průnikem do zákulisí, a strávit čas s filharmoniky je tedy opravdu zážitek. Cesta domů byla zážitek také, ale na opačném pólu pocitového spektra, protože na návrat zimy už opravdu nejsem připravená ani psychicky ani fyzicky. Bohužel zdá se, že víkend bude pěkně mrazivý. Ale díky tomu, že začínají prázdniny, tak to snad i vydržím. I když jarní prázdniny bych nerada zaměňovala se zimními.

Upíří den

Upírem myslím naše zdravotnictví a tentokrát v dobrém slova smyslu. Byla jsem totiž dnes dávat krev, takže mě na Karlově náměstí dokonale vysáli. Vypravila jsem se na jejich telefonickou žádost, takže moje nula pomůže někomu konkrétnímu, což mě těší obzvlášť. To je krevní paradox, jak je někdy nula důležitá:-) Ve čtvrtek je odběr vždycky fajn, je tam klid a pohoda. Zatímco pondělky a pátky, kdy si mnozí odběrem natahují víkend, připomínají blázinec. Dnes jsem tam navíc byla jediná žena. A také jediná bez doprovodu. Pánové měli s sebou každý minimálně dva kamarády. Asi nějaká akce Z:-) Ovšem vzápětí se ukázalo, že asi vědí, co dělají. Padali jak hrušky. Já jsem se rázem ocitla na vedlejší koleji, neb veškerý zdravotnický personál opečovával mužské dárce a já se dočkala jen jednoho strohého dotazu, zda je vše v pořádku?
:-( Aby nebylo, když to byl odběr číslo 42, ale i tak jsem se chvílemi cítila jako páté kolo u vozu. Občas je asi od věci omdlít a nechat se opečovávat:-) Tak zatímco sestřičky křísily hrdinné dárce, já pozorovala, co se za ta léta při odběrech změnilo. Dnes totiž proběhla zásadní inovace a to, že jsem nesměla přenášet svůj vlastní vyplněný dotazník a zdravotní kartu od jednoho stanoviště k druhému, jak tomu bývalo dřív. Přišlo prý nové nařízení a tak s tím běhají sestřičky. Jako by toho neměly dost. Zase jedno „moudré“ rozhodnutí. V praxi to vypadá tak, že sestřička provede úkon a letí k paní doktorce. Ta mi změří tlak a sestřička zase letí zpátky. A přenese moje přísně tajné materiály do odběrového sálu, kde mi vysají půl litru krve a materiály se spiklenecky přenášejí zpět. Prostě drama:-) Kdysi jsem za odběr dostala symbolický dárek (hrneček s podšálkem), občerstvení a lístky do divadla. Později jsme dostávali magazíny typu Koktejl, Nation Geography atd. Dnes máme k dispozici prošlé bulvární časopisy, jako je AHA, Rytmus života a podobné plátky, které navíc nesmí opustit ordinaci. Dostaneme poukaz na občerstvení v hodnotě 69 korun a je po akci. Navíc si nesmím přenášet vlastní dokumenty?! Pozoruji to už řadu let a jsem zvědavá, kam to všechno dospěje. Cestou z nemocnice jsem si ještě došla do laboratoře na odběr kvůli kontrole na štítnou žlázu, takže jsem byla vysátá dvojnásobně. Ale když už jsem to měla při cestě, vzala jsem to jedním vrzem. Za odměnu jsem si dala ve Světozoru pohár Barcelona – když mě teď čeká to španělské období:-) A zašla do knihkupectví Academia, kouknout, jestli mě mají:-) Stála jsem v této řadě: Němcová, Nezval, Nepil, Neruda, Neradová…Nu, srdíčko poskočilo:-) Byl to krásný pocit, hezký dárek za dnešní upírskou anabázi.  
   Teď jsem už doma – volný den je nejlepší bonus za darování krve – a tupě zírám do monitoru. Asi půjdu na chvilku zachrupnout, to trojí vysátí bylo přeci jen krapet přes čáru:-)

Muž, který vycházel z hrobu...

…..je titul detektivního románu Viktorína Šulce, který je takovým současným nekorunovaným králem napínavé literatury. Čas od času se potkáme a vždycky je to setkání velmi zajímavé ba i vzrušující. To, když se třeba vydáváme po stopách českých hromadných vrahů. Viktorín má morbidní historku k téměř každému koutku Prahy a tak se najednou dozvíte, že cesta, kudy denně mastíte pro rohlíky, byla kdysi dějištěm smrtelného dramatu. Musím přiznat, že je to často velmi mrazivé. Dnes jsme se sešli v bezpečném stínu kostela svatého Antonína na Strosmajerově náměstí, odkud je kousek do palačinkárny U slepé kočičky, kde se odehrál náš dnešní dialog. Cestou po Milady Horákové jsme minuli tramvajovou zastávku, kde kdysi hromadná vražedkyně Olga Hepnarová zabila asi osm lidí. Z nenávisti ke společnosti úmyslně do nich najela vypůjčeným nákladním vozem. Pak míjíme ulici Veverkovu, kde se odehrál dosud nevyjasněný mord mladé dívky v koupelně. Vskutku výživná cesta. Ale v naší crapérii nikoho nezavraždili,  a tak se naše  setkání neslo  ve velmi poklidném duchu. Viktorín mi díky svým spisovatelským a scénáristickým zkušenostem (i nová řada Kriminálky Anděl je jeho dílem) poradil s přípravou knižní přehlídky na Světě knihy. Vraždy z vilnosti tam tedy nezařadíme, ale o justičních vraždách řeč zcela určitě bude. Odnikud nikam bude taková startovací čára a od ní se budeme snažit zapojit diváctvo do diskuse, kolik z té dramatické minulosti zůstává stále v nás. Viktorín to opepřil mnoha nápady, a když jsem vyřadila ty nejvíc morbidní, zdá se, že se z květnové diskuse na Výstavišti může vyvinout pěkná detektivka. S Viktorínem ale čas letí jako voda a tak bylo načase odebrat se do bezpečí vlastního domova. Shodou okolností jsem před naším domem narazila na zjevně zfetovanou trojici mladíků, kteří vypadali dost agresivně. Naštěstí mě nechali být, jinak by měl Viktorín hned námět na román: Zavražděna zfetovanou mládeží. Skoro stejně morbidní, jako jeho další titul Všichni musí zemřít. Škoda, že nebyla poblíž Policie. Ta se ale v našich končinách vyskytuje jen tehdy, když odtahuje z modré zóny, jinak aby je pohledal. Den byl tedy celkem v detektivním duchu, čemuž odpovídá i ten fakt, že moje brýle jsou stále nenalezeny.!? Buď tedy kleptoman, nebo bizardní krádež. A na závěr konstatování, že bez kávy jsem vydržela pouze den a půl!!! Pak jsem byla tak zmátožená, že jsem si ji musela uvařit. A hned mi bylo líp. Dnes jich mám v sobě asi pět a cítím se jako rybička. Bez kafe to prostě nejde:-)

Pirát silnic

Poměrně si zakládám na tom, že v autě dodržuji pravidla silničního provozu. Sice si často vysloužím nerudné troubení, když moje padesátka ty nadupané vozy za mnou poněkud irituje, ale už jsem se ho naučila ignorovat. Trub si troubo. Osud tomu ovšem chtěl, že čas od času prostě ta pravidla porušit musím, vědomě. Už onehdá jsem psala, jak jsem se proháněla městem bez bezpečnostního pásu. Naštěstí to dobře dopadlo. A neplynulo mnoho času a porušuji pravidla opět. Dnes jsem se ploužila domů poslepu. Blbě vidím na dálku a nutnost nosit brýle mám i v řidičáku. A během dnešního odpoledne moje brýle zmizely. Sedla jsem do auta a druhé oči nikde. Tak zpátky do práce a hledám. Nejdřív jsem se důkladně prozkoumala v zrcadle, zda nejsou na nose nebo ve vlasech, i to už se mi stalo. Nebyly. Hledám. Jdu po stopách celého pracovního dne, brýle nikde. Zapojím veškeré osazenstvo, které ještě ve čtyři hodiny odpoledne bylo možné ve škole najít. Pomáhala i uklízečka se školníkem, hledali jsme i v lednici a odpadkových koších. Marně. Hrdinně jsem tedy usedla do kokpitu a jala se jet domů po paměti. Ploužila jsem se ještě pomaleji než obvykle, silnice přede mnou se mi ztrácela v bílém oparu a značky jsem jen matně tušila. Naštěstí žádný zádrhel nenastal a úspěšně jsem přistála na Letné. Doma mám několikery náhradní brýle, takže zítra už se podobné faux paux opakovat nebude, ale je to záhada. Jestli mi je neodnesla nějaká roztržitá kolegyně, patrně se vypařily. To je jedna záhada za druhou. Takové lehce nadpřirozené Odnikud nikam.

Jarní očistná kúra

 Nadváhu získáte, aniž byste věděli jak. Stačí slabá chvilka a jsou vám těsné kalhoty nebo se dokonce srazí i loňské sako. A jsou i tací, co se jim zatmělo před očima a oni mění celý šatník. Moje sebevědomí ohledně váhy utrpí vždy po zimě. Stojím před skříní a zoufám si, kolik věcí se zase srazilo anebo vyšlo z módy (přesněji řečeno z mé konfekční velikosti). Depresivní. Není pochyb, že se mi musel zpomalit metabolismus. Pořád se zpomaluje. Vím to, protože jím pořád stejně. Hubnout tedy nehodlám. Ale jarní očistná kúra je myslím na místě. První krokem k úspěchu je uvěřit, že jaro je tady, o což se velmi intenzivně snažím. Dalším krokem je naplánovat systém, což jsem učinila. Nutno konstatovat, že ovocné knedlíky k obědu mi můj plán poněkud narušily, ale zase jsem si pochutnala. Říkala jsem si, že jedním přestupkem očistu nenaruším. Hlavní je vytrvat. Nakoupila jsem bylinkové čaje a hodlám se jimi prolévat. Na střídačku s vodou. K tomu ovoce a zelenina a jarní kúra může vypuknout. Mám jen jedinou obavu, jak to zvládnu bez kávy, kterou jsem kvůli tomu vyřadila z jídelníčku. To asi bude problém.
Koneckonců ani s tím jarem to není definitivní. Vlastně ani ještě nemá být, podle kalendáře má ještě zima skoro tři neděle nárok na existenci. Pokud se ovšem nerozhodne řádit déle. Jak ale slézá sníh, stává se něco zvláštního. Najednou jako bychom se odhalili. To, co u mě osobně nanejvýš lehce rozladí, ztěžkne, když se mluví o nepořádku v ulicích.
Asi aby to čekání na jaro trochu zhořklo, tak se trochu naruší rovnováha. Tedy imaginární rovnováha, mezi pořádkem v duši a venku. Mít totiž duši tak zaneřáděnou, jak jsou pražské ulice, mohl by jeden zamířit rovnou do Bohnic. Ovšem jen v tom případě, že by zrovna nestávkovala MHD, protože jinak se tam špatně dostává.
Pak se divte, že o jarní únavě se píší dokonce i odborné články. Zajímavé je, že člověk sám sebe dokáže přesvědčit, že očistnou kúrou se podobných stresů dokáže zbavit. Dokonce v ní vkládá naděje nejen očistné, ale i energické. Těším se, že zase budu nabitá energií.
To je důležité vědět. Snažím se zjistit co nejvíc o energetických vlnách, které bych mohla jarním půstem získat. Podle lifestylových magazínů se tedy mám na co těšit. Podle některých článků zažiju dokonce zázrak znovuzrození.
Tak na to pozor, řekla jsem si. Kdybych celou tu anabázi, kterou mám za sebou, měla absolvovat znovu, tak bych žádnou kúru neriskovala. Problém však je, že nic neplatí absolutně. Setkala jsem se i s názorem, že očistná kúra prohlubuje depresi. Pak hledejte něco jak pravidla, co je dobře a co špatně. Leda že by platilo,že vše, co souvisí s jarem, je dobře. Procházky, sluníčko, teplo, pohoda:-)
  Abych ale jen zbytečně neplácala prázdnou slámu. Ve skutečnosti chci zkusit lehký odlehčovací režim spojený s bylinkovými čaji. Abych nemusela naplnit staré české přísloví, že březen, za kamna vlezem.
  Ale tím, jak jsem vyřadila tu kávu, jsem celý den tak připitomnělá, že bych klidně za kamna zalezla a pořádně si pospala. Abych zaspala tu jarní únavu.
 Asi si nakonec budu muset jít uvařit kafe, abych vůbec dopsala dnešní blog. Ale už zítra určitě začnu, když se to dnes nepodařilo. Alespoň tělo ať má člověk pročištěné, když město je po zimě tak děsivě zaneřáděné.