Vymáčkni se

 Umět mluvit je skutečné umění. Rétorika.

Ve starověku třeba velmi ceněné umění. 

I dnes je dobré být dobrý rétor. 

Mistři slova ale mizí jak pára nad hrncem. Nenajdete je ve velkém už ani mezi herci, které by mělo mluvené slovo živit. 

To, že mnozí neumí promluvit sami za sebe, to je věc známá, mnozí se tím ani netají. To, že ale neumí mluvit v roli, to už je na pováženou. Špatná výslovnost, šumlování, drmolení, to vše jsou klasické věci, které dnes provázejí veřejnou mluvu.

Vady řeči jsou běžnou záležitostí, jako by neexistovali logopedi. Někteří protagonisté jsou na svou špatnou výslovnost ještě pyšní, jako by to byla jejich obchodní značka. 

O spisovné češtině  už ani nemluvím. Přesto, že by měla minimálně z veřejného prostoru znít, tak nezní. Spíš tam slyšíte hovorovou češtinu, různé typy ráčkování, šišlání, sykavky či patlavost.

O rétorických schopnostech lze také velmi často s úspěchem pochybovat.

Mě osobně hodně rozčiluje opakování slov a začátku vět. Takové to, že pořád opakuje nějaké slovo, buď proto, že neví, jaké použít dál, nebo mu to přijde zajímavé, nevím..

Je jich čím dál víc, i mezi moderátory.

Takového řečníka většinou nevydýchám a musím to vypnout. 

Pak nevydržím u projevů, které se nedrží tématu, neustále odbočky, dovysvětlování, odklony do tématu. 

O těch, co myšlenku neudrží ani neumí opustit, o těch ani nemluvím. To je na další úvahu o jazykové  kultuře ve veřejném projevu. 

Nedávno jsem náhodně zahlédla projev jednoho z nastupujících ministrů. Úplně mi u toho naskočil starý Milouš Jakeš a jeho rétorická vystoupení. A pak, že se dějiny neopakují. 

Umění mluvit je tedy fakt umění. Je to ale nedostatkové mistrovství. Dnes se spíš při poslechu mnoha veřejných vystoupení taková povzbuzující mantra, typu:  tak už se konečně vymáčkni...