Emotikon

😊😋😍 Emoce se dnes často tolik nevyjadřují slovy, ale spíš smajlíky. 

Emotikony.

Dopisujeme si. 

A už neříkáme, respektive nepíšeme, že mám z něčeho radost, to je totiž hodně slov. Místo toho posíláme žlutý obličejík s pusou od ucha k uchu. 

Jasné, rychlé, výstižné. 

Neřekneme „souhlasím“, ale vypálíme obrázek  palce nahoru. 

Ten lze  ukázat i klasické verbální konverzaci, ale primárně dnes mluvím víc o písemné komunikaci. Plné různých obrázků. 

Jako kdysi staří Egypťané. 

A když už fakt nemáme co dodat, tak pošleme alespoň srdíčko. Protože něco se říct musí, že ano. Poslední obrázková reakce.

Píšeme méně slov a posíláme víc smajlíků. 

Z emoji se tak vlastně stala úplně nová abeceda. Takový historický oblouk z Egypta, jakási pomyslná návratová smyčka zpět k hieroglyfům. 

Jen bez pyramid.  

Místo nich, těch dávných Cheopsových či Džóserových, máme nové pyramidy emocí, které se snažíme vměstnat do žlutého kolečka s příslušnou grimasou. 

A často se s tím ani moc nepářeme. Ani ten emotikon už nevymýšlíme. 

Proč také?

 Máme přece záložku „naposledy použité“. 

Ta vyřeší všechno. Lásku, smích, úzkost i pasivní agresi, všechno je tu pěkně po ruce, pět kliků denně. 

  Obecně proti emoji nic nemám, sama je hodně používám, ale tahle složka, naposledy použité, mi přijde komunikačně docela dost ujetá.

  Je to vlastně jako takový šuplík, který by se radši neměl otvírat, protože přesně víte, co 

v něm najdete: nepořádek, který nás usvědčuje z naší vlastní předvídatelnosti, odhalitelnosti, určité lenosti, myšlenkových stereotypů či jakési emocionální nudy. 

Jenže ho asi používáme v množství větším než malém. 

Možná by to chtělo jemnou jazykovou korekturu. Místo, aby to byly emoji „naposledy použité“, měly by se přejmenovat na „nejčastěji zneužívané“. 

Hodně  totiž recyklujeme. 

Pořád dokola. Stejné emoce, stejné symboly, stejné výmluvy. 

Smích. Smích. Smích. Palec. Srdíčko. Smích. Sem tam nějaká slza, zvednutý palec a zase znovu dokola. 

 A když chcete být náhodou výjimeční a najít třeba ten roztomile trapný smajlík s jednou slzou na čele a očima v sloup, hledáte ho déle než byste sesmolili smysluplnou větu.

Je to vlastně takový obrázkový protimluv.

Je to podobné, jako hledat nějakou pravdu v internetové diskuzi.

  Někdy si představuji, že by to tak fungovalo v reálném světě. Potkáte kamarádku, ona vám sdělí nějakou hezkou novinku z jejího života,  a vy na ni jenom suše ukážete zvednutý palec. Možná, v návalu emocí, spojíte prsty do srdíčka. 

Váš šéf vám řekne, že jste byli povýšeni ,vy se zašklebíte, uděláte kolečko z prstů a odejdete. 

Nemáte slov, pracujete jen s emoji.

Dialog je tak emočně vyřízen.

Úplně by to asi nefungovalo, ale v písemném projevu je to dokonalá berlička. 

Emotikony jsou vlastně v mnohém geniální. Umožňují nám tvářit se citlivě, i když se nám do toho zrovna nechce. 

Nahrazují také odvahu říct něco naplno. 

Proto se tak často stahujeme do anonymity písemného dialogu na sítích či jen do whatsuppové komunikace, protože tam to jde. 

Snáz. 

A recyklujeme svoje nejčastěji používané smajlíky. 

Místo  dlouhé reakce typu : 

„Moc mě to potěšilo“ pošlu smích se slzou, protože to je něco mezi 

„jsem v pohodě“, „nechci to rozebírat“ a „doufám, že to pochopíš i bez dalších otázek“??

V reálném dialogu by to tak snadné nebylo. 

A tak si někdy otevřu ten šuplík svých nejčastěji použitých, prohlédnu si ten katalog vlastních opakujících se emocí a říkám si: 

„Příště to zkusíš jinak. Napíšeš to slovy.“

A pak to stejně skončí u srdíčka. ❤️

Nebo u zvídavého obličeje či zdviženého palce. 

Protože je to rychlejší. 

Výstižnější. 

Neurčité, každý si to vyloží po svém. 

Nejsou to jasně řečená slova.

A taky jsem lenoch. Možná i trochu srab. 

:-)