Pendrekový zákon

 

V souvislosti s včerejším výročím ruské okupace asi nelze nepřidat i to dnešní, o rok mladší, tedy podepsání pendrekového zákona.

 On se tak samozřejmě nejmenoval, ale obuškový byl. A moc se o něm nemluví, tak si ho pojďme připomenout.

Oficiální termín zněl: Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. z 22. srpna 1969, o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku.

Neoficiálně pak říkal, prostě je zmlaťte a dělejte si s nimi, co je třeba. 

Vznikl tak glejt, dle kterého bylo jasné, že mlátit vlastní lidi je v pořádku. Je třeba držet hubu a krok. 

Legalizoval brutální postupy proti demonstrantům, kteří se pořád nechtěli smířit s tím, že Pražské jaro skončilo, Rusáci jsou tu jako okupanti, svoboda se rozplývá rychlostí blesku. 

Hezky to na sebe navazuje, nejdřív přijedou tanky, a když se lidé pořád bouří, tak jim to prostě vysvětlete obuškem.

Už se upálili Jan Palach, Jan Zajíc i Evžen Plocek. Tisíce lidí emigrovaly, další tisíce, nebo možná už jen stovky, pořád ještě protestovaly a demonstrovaly. 

Byli tu prostě lidé, kteří se nechtěli tak snadno vzdát naděje a smířit se s okupací, nesvobodou a normalizací. 

A těm obuškový zákon zatnul tipec. 

Na podpisu pod tímto opatřením najdeme nejen prezidenta Svobodu a předsedu vlády Černíka, ale i Alexandra Dubčeka. 

Ano, toho Dubčeka, kterého si dodnes mnozí spojují s hrdinstvím Pražského jara, se slušným komunistou, s ikonou, kterou miloval národ. 

Jenže tentýž Dubček přitakal legalizaci násilí na vlastních obdivovatelích...

Všichni tito tři signatáři ještě před rokem patřili k předním reformistům.

A najednou, všechno je jinak. 

Kam vítr tam plášť.

 Pendrekový zákon byl sice oficiálně platný jen do konce roku 1969, ale jeho duch přežil. Některé paragrafy totiž byly zakomponovány do dalších právních předpisů a represivní aparát se jich chopil s velkou chutí. A velmi kreativní s nimi pracoval. 

 Byl to takový startovní výstřel normalizace: pojďme zapomenout, pojďme se přizpůsobit, pojďme mlčet.

Nějak se to, zatím tedy ještě v soft podobě, trochu opakuje, ale o tom dneska nechci psát.

Chci si dneska vzít na paškál Dubčeka. 

Ten opravdu patří k těm, které národ miloval. Já to dodnes nechápu, čím ten slovenský komunista získal takové renomé, ale měl ho.

Vlastně ho má tak trochu pořád, stále je to hrdina Pražského jara. Hrdina, který podepsal zákon schvalující likvidaci svých obdivovatelů.

No není to paradox? Asi není, dějiny jsou takových lumpů plné. 

Někdy historie umí své záporné hrdiny pojmenovat.

 Někdy ale ne.

 A tak je Dubček, stejně jako třeba Beneš, pořád definován jako kladná postava dějin. 

Za mě jsou to oba padouši, pořádně velcí. 

A dnes je to o tom, jak Dubček podepsal zákon, který sloužil k represím a podpoře normalizačního režimu v zemi. 

I dnes tu takoví hrdinové promlouvají k davu...

Škoda, že se z těch dějin prostě neumíme poučit...

Tak bacha na další pendrekové zákony