Přerod osobnosti

 Existuje zvláštní lidský druh, který se aktivuje jen jednou až dvakrát do roka. 

Cestou na dovolenou. 

Takový jedinec doma asi vypadá jako docela normální člověk, ale jakmile má v ruce palubní lístek a kufr na kolečkách, mění se v turistu.

 Ale ne v takového, co cestuje tiše, se zájmem,  pozoruje a nasává atmosféru.

 Ne. 

V toho druhého.

První proměna nastává už na letišti. 

Tam totiž není těžké odlišit lidi, co letí pracovně nebo na vlastní pěst, od těch, co míří do resortu s cestovkou.

Ti druzí jsou hluční, mají plastové obaly na kufrech a  vše říkající výraz v obličeji:

"Mámo, začíná dovolená“.

V letadle, které svou velikostí a pohodlím připomíná autobus z Účastníků zájezdu, začíná představení. Hádky o to, kdo bude sedět u okýnka, infantilní dotazy a hromadný sprint na WC ihned po vzletu.

Pokud máte štěstí, neřve vám za zády batole, které vztekle kope do sedačky a předvádí svůj zuřivý repertoár, zatímco rodiče obdivují jeho „kreativitu“.

Po přistání následuje potlesk (protože letadlo spadnout mohlo, ale nespadlo) a bleskový výpad do uličky, aby náhodou nebyli poslední u výdeje zavazadel. 

Tam se naskládají k pásu tak, že nikdo jiný neprojde, a napjatě vyčkávají svůj kufr, i když na pásu ještě krouží zavazadla z předchozího letu.

U moře jsou také rozeznatelní na první dobrou. Hlasitý projev, rudé spálené tělo, hotelový náramek jako statusový symbol a neochvějná víra v to, že když mají „all inclusive“, je hřích utratit euro jinde.

 Snídaně, obědy, večeře, nacpat se až k prasknutí. Víno se čepuje do půllitrů (viděno na vlastní oči), oběd v plavkách není faux pas, ale normál. 

Děti u stolu hypnotizují mobily a jídlo jedí rukama.

Jejich rodiče si podobných způsobem nabírají další přídavky, a nejen ty svoje, ale vezmu i do zásoby, když už tady jsem. 

Zajímavou kapitolou je jejich přezíravost k hotelovému personálu.

Arogance? 

Úplně z nich čiší. 

 Od uklízeček až po číšníky, kdokoliv, kdo obsluhuje jejich mastňáckou dovolenou, je v jejich očích nižší kasta. 

Nepozdraví, nepoděkují...

Tolik nadřazenosti a tupého povýšenectví na tak malém prostoru jinde nezažijete.

Je to prostě transformace osobnosti. 

Dost šílená tedy, ale pravidelná a intenzivní. A každý rok silnější a markantnější.

 Chtěla bych tyhle lidi někdy vidět doma, v jejich běžném prostředí. 

Ale vlastně…  raději je nepotkávat. Je lepší se jim vyhnout obloukem. 

Ta jejich bublina je totiž dost šílená, a zároveň asi i docela obrovská,  řekla bych.