Pomníčky

 Čas od času, možná častěji, než se zdá být přijatelné, se v médiích objeví zpráva, která mě rozladí, neřku-li naštve. Jde o to, že se blíží promlčení nějak vraždy.

 Jak promlčení? Copak vražda se dá promlčet?

 V létě se tak mluvilo o zmizení lidí, které zjevně někdo zavraždil, ale pořád se neví kdo. 

A pak je čin promlčen. 

Nechápu, co to u nás máme za zákony? Jak lze vůbec promlčet vraždu? 

Přemýšlím, jestli je to nějaký přetlak humanity? Jako že my nyní dáváme šanci každému? Nebo kde se bere myšlenka na to, že kupříkladu vražda může být promlčena? 

Promlčení vraždy je podle mě oxymóron. To spojení slov vedle sebe působí nejen nepatřičně, ale řekla bych, že až téměř urážlivě. 

Jako kdyby se spravedlnost řídila kalendářem, a když viník dokáže dostatečně dlouho nedělat hluk, prostě mu poděkujeme za trpělivost a popřejeme hezký zbytek života.

Nejsem právník, hledím na to očima laika. Chápu, že právo potřebuje limity. Že nelze po půl století někoho trestat za špatně zaparkované auto.

Ale vraždu?

Pokud bych navrhovala něco promlčet, pak se určitě najde plno přestupků, ba dokonce

 i trestných činů, které lze po čase prohlásit za promlčené. 

Vraždu bych ale nenechala promlčet nikdy. 

Ty pomníčky, které se dodnes nepodařilo vyřešit, vytvořily jedinci, kteří asi ještě žijí. Možná někde v sousedství. Nebyli odhaleni a jejich čin je nebo bude promlčen. 

Zřejmě máme jako společnost opravdu laskavé srdce. Tak laskavé, že vrahovi dáváme druhou šanci.

 A třetí. 

A patnáctou. 

Hlavně když vydrží dost dlouho nechycený. Asi si říkáme, že kdo vydrží dvacet let žít s tím, co provedl, už si vlastně zaslouží uznání. Medaili za dlouhodobé mlčení.

Naši zákonodárci myslí na pachatele a tím pádem moc nemyslí na oběti. Protože se naprosto jasně v této humanitě ztrácí myšlenka, že zatímco pachatel tu šanci vlastně dostane, tak v zákoutích této zákonné dobroty mizí někdo jiný – ten, kdo už šanci na změnu nedostal.

Protože mu ji někdo vzal.

A tak zatímco rodiny obětí nosí květiny na hroby, někdo jiný si v klidu griluje klobásy. Protože u nás je možné všechno.

 I to, že když někoho zabijete, ale dlouho se k tomu nehlásíte, stát vám na konci zatleská za výdrž.

A tak tady máme nevyřešené příběhy, někdy s křížkem u cesty, jindy jen s tichou vzpomínkou v rodině. A někde možná žije jejich pachatel – s novou identitou, zahradním grilem a hypotékou.

Zdá se mi to jako velká chyba. Za zločin by měl přijít trest, klidně i po dvaceti letech. 

Vždycky jsem si myslela, že spravedlnost může být pomalá.

 Ale nikdy by neměla být zapomnětlivá.

Přemýšlím, jestli se tahle velkorysost vztahuje i na jiné věci. Třeba na neplacené daně, přepadení banky, pěstování marihuany nebo nezaplacené popelnice?

 Stačí počkat dost dlouho, a všechno je zase v pořádku?

Řekla bych, že asi ne. 

Pak znovu nechápu, proč na vraždu to platí? Zvlášť, když nemáme trest smrti a nemělo by se stát, že někdo setnou za nespáchanou věc.

Nejspíš máme zákony napsané podle zásady že „když na to zapomeneme, ono to přestane bolet“.

Jenže nepřestane.

 Někdo někde pořád čeká. Na spravedlnost. 

A dostává místo ní expiraci.