Jako víkend

Moc nemám ráda takové to klasické naříkání, jak všechno utíká. Sotva začne léto, už se mluví o tom, jak se jde do školy nebo o tom, jak se blíží Vánoce. Jako by scházela radost z toho, užít si ten přítomný okamžik. Možná je to i tím, že pocitově rychleji utíkají příjemné věci, takže na prázdniny se všichni těší a trochu podvědomě se bojí, že utečou jako voda.

Na počátku školního roku vlastně žádné vzdychy typu, že za chvíli zase budou prázdniny a že to uteče jako voda, neslýcháme.

Někteří jedinci jsou v tomhle pesimistickém předjímání běhu času opravdovými mistry, už nyní se děsí zimy, mají Velikonoce na krku či se podivují na dalším koncem školního roku.

Nemám to moc ráda, nicméně někdy to asi dělám také.

 A navíc, ty prázdniny opravdu šíleně utíkají.

Na začátku července jsem četla takové zamyšlení od Barbory Šťastné, která prázdniny přirovnala k víkendu, jako že červen je ten symbolický pátek, kdy se těšíme na volno, červenec pohodová lenošivá sobota a srpnem tedy vstupujeme do neděle, kdy už se všichni bojí pondělního rána.

Docela mě to pobavilo, s takovou časovou symbolikou prázdnin se dá dobře ztotožnit.

Jsme tedy v jakémsi pomyslném nedělním dopoledni, kdy to ještě jde. Klídek, dlouhá snídaně a nemyslet na zítřek.

V podvečer, tedy někdy po patnáctém, už je to horší. Nedělní odpoledne jako vyšité. Přichází stres. Víkend končí, je třeba nachystat věci, svačiny a připravit se na další pracovní týden.

 Ten totiž většinou neletí tak rychle jako víkend😊, v pondělí nikdo nevzdychá, že už za chvíli je pátek a že to letí.

Ono to sice letí všechno stejně, záleží, jak se k tomu postavíme.