Klavírní festival

 V  Rudolfinu. 

Už to asi stačí pro představu  hudebního zážitku. Živé klavírní koncerty opravdových mistrů. 

Ten "náš" byl Francouz. Jean Eflam Bavouzet. Dvě hodiny klavírních skladeb. 

Ale festival Firkušného nabízí i jiné mistry a zážitky. 

Asi jako Firkušný sám. Jeho osobnost, život a dílo jsou natolik zajímavé, že by vydaly na román. Určitě se o něm dá mluvit jako o geniálním dítěti, vystupoval už v osmi letech. 

Studoval v Paříži, mimo jiné. A už v osmnácti koncertoval po celé Evropě. Před válkou se v koncertech hodně soustředil primárně na českou hudbu. Podobně jako můj další klavírní oblíbenec, Jan Heřman a jeho osud spjatý s hudbou.

Z válečné Evropy se dostal do USA, kde úspěšně koncertoval. Dokonce tak úspěšně, že se domů vrací jako největší český pianista všech dob. Tato sláva ale netrvala dlouho, přišel komunistický převrat. A znovu emigrace. Usadil se v USA, kde pokračoval ve své umělecké i pedagogické činnosti, zatímco tady se soudruzi aktivně snažili, aby se na něho zapomnělo. 

Revoluce ho zastihla skoro v osmdesáti letech. Přesto se s radostí domů vrací a s elánem koncertuje. S Kubelíkem v roce 90 šlo o nezapomenutelný zážitek. 

Ale i další koncerty a turné byly úchvatné.

V roce 1994 zemřel. V Nex Yorku, ale nyní jsou jeho ostatky v Brně. 

Česká televize, či spíše ještě Československá televize, natočila o jeho návratu dokument Návrat neztraceného syna. 

Dnes už Česká televize zajímavých dokumentů moc nenabízí. A asi ani nové netočí, má zjevně jiné priority. 

Proto hledání dokumentu nebylo na první dobrou. Drzé vyhledávače vás přesvědčují, že jste určitě hledali návrat ztraceného syna a nabízejí desítky jeho variant. Nakonec se ale vyloupne i dávný dokument Návrat neztraceného syna, ovšem Česká televize neumožňuje jeho přehrání!!!!?

 Inu, veřejnoprávní instituce současnosti.

Tak zpátky k umění a Firkušnému samotnému. 

Klavírní festival na jeho počest se v Praze koná od roku 2013. Vždycky je to zážitek. I letos byl. 

S francouzskou příchutí a šarmem.  I když, nějaké zajímavosti či lehké bizáry by se i tady našli. Třeba rusky mluvící hosté v teplákově bundě Adidas. 

Doopravdy.!!!!

Nevěřila jsem vlastním očím, měla jsem za to, že tato doba už je pryč. Přesto takový mužik seděl přímo za námi. 

A nebyl sám, Adidas byl často módním doplňkem i jiných. Sama jsem viděla dva...

   Návštěvníci asijského původu byli většinou vybaveni rouškami, čímž byli snadno identifikovatelní. Stejně tak je ale identifikovala skutečnosti, že si muži ponechávali čepičku na hlavě?! Asi jejich zvyk?

   Někteří hosté přišli skutečně ve velké večerní, jiní zvolili klasicky sváteční oblečení, někteří ale vypadali, že si odskočili z turistické trasy. Zdá se mi to pro Rudolfinum nedůstojné, ale doba je zjevně jinde a jak se říká proti gustu, žádný dišputát....

Jinak ale bylo publikum znalé a uznalé, naslouchalo, tleskalo na správných místech 

a koncert si  všichni užívali. 

                                     A Rudolfinum je krásné! A to je asi tak vše:-)