Ve škole jsme dnes měli velkou akci k výročí revoluce.
Den svobody.
Bylo to takřka velkolepé. Jsem vlastně poprvé po mnoha letech na obrovské škole, takže vnímám, jaký je to kolos. Zorganizovat takovou akci je jiné, než tomu bývalo na malé, rodinné škole. Tam jsme si prostě řekli, že sejdeme se na dvoře nebo
v nějaké učebně a tam všechno proběhne. A bylo.
Tady musela proběhnout řízená evakuace, abychom se nějak normálně dostali ven, aniž bychom se ušlapali.
Ale klaplo to. Hlavně díky dětem. Chopily se toho s vervou a jen jsem zírala, jaké organizační i jiné schopnosti se v nich ukrývají.
Já jsem byla jen takový nenápadný dirigent.
Celá akce dělila den na dvě půlky.
Ráno a dopoledne v totalitě, to si všichni užili v kostýmech. Všudypřítomná policie, stb, normalizační šeď.
Den pak půlila demonstrace a cinkání klíčů o velké přestávce. Modlitba pro Martu v jejich podání. Vyvěsili si vlajku. Všechno samostatně.
Poté se svobodně všichni vydali na besedu a přenášku s panem Václavem Bartuškou a Jaroslavem Šebkem.Mladší děti měly program v různorodých dílnách s tématiku revoluce.
Měli jsme dílnu výtvarnou, hudební, filmovou, novinářskou. Všude byli v pozici vyučujících, či lépe průvodců, studenti septim a třetího ročníku.
Na závěr každého cyklu workshopu dostali účastníci na cestu domů trikolóru.
A teď už jen slavit v reálném čase na Národní.
Bylo to náročné, ale skvělé.
Emotivní a inspirativní. Myslím, že tito účastníci s sebou nějaké povědomí
o poselství 17. listopadu ponesou. Mám z nich radost.
Žádné komentáře:
Okomentovat