Každý příběh by měl skončit, ne přestat...
- jedna psycholožka nám kdysi vysvětlovala tuhle zásadu. Platí pro život, pro radosti pro problémy, pro radosti, pro povinnosti, pro vztahy, pro všechno...
Prostě skončit, plynule a definitivně. To lze uchopit.
Když něco přestane, naráz, bez logiky věci, prostě to není, chápe se to těžko. Někdy to nejde pochopit vůbec.
Náš příběh s Tobiášem přestal. Naráz, bez varování, bolestivě.
Nechápu to, nepobrala jsem a asi nikdy nepoberu. Měl všechno, byl šťastný, jevil se mi zdravý. Odešel během čtvrt hodiny, to se prostě pobrat nedá.
Nastala doba temna. Nešlo mi fungovat.
Už když jsem smutnou zprávu oznamovala chovatelce, od které Tobiáš přišel, vykoukl na mě takový malý černoušek. Ze spřátelené chovatelské stanice. Právě k odběru.
Že je to znamení mi definitivně došlo už za pár dní.
Jeli jsme se podívat.
A je doma.
Nenahradí Tobiáše, to ani nechci. Jeho odchod pořád bolí.
Ale zkusíme s Torim,
Bez pejska mi to nešlo.
Tobíček mi pořád chybí, stýská se mi po něm.
S Torim je to o fous jednodušší.
Žádné komentáře:
Okomentovat