Revoluční

 Ohlédnutí za včerejším výročím. Půlkulatým. 

Pětatřicet. 

Nad tím jsem už dumala, jak to uteklo. Dnes se spíš chci zamyslet nad tím, co se včera v Praze dělo.

 Už v sobotu oznamovali, že na výroční den proběhne asi dvacet různých demonstrací. 

Některé byly vzpomínkové, oslavné, jiné nespokojené, burcující, některé rebelské, jiné provokující.

Prostě pluralitní doba. 

Na sedmičce máme sloupy a sloupky omotané trikolórou.

Televize přenáší události z Národní. 

Večer zajímavý filmový počin, asi s rádoby ironickým titulem, Máme, co jsme chtěli. 

A máme?

Mě tedy pořád dojímá Modlitba a některé revoluční okamžiky, jsem za tu změnu ráda,  ale v některých věcech jsem letos poněkud skeptická. 

Když třeba vidím, co se děje v České televizi? Takový normalizační oblouk, řekla bych.

Komunistů je také všude plno, víc, než by jeden myslel a přál. Jejich popularita navíc poměrně roste, řekla bych.

Minulost vysoce postavených politiků už také dávno nikdo neřeší, prý co bylo bylo...

Objevily se nové skupiny lidí, které dříve minimálně slovník neznal. Jsou tu kupříkladu dezoláti...

Moc nám nejde diskuse, každý má tu svou pravdu za tu jedinou, ostatní buď neposlouchá nebo dehonestuje. 

Názory jsou hodně  pestré, rozdílné, na obou stranách spektra.

Zajímavé je, že v porevoluční době to chvíli vypadalo, že jsou všichni protikomunisticky a demokraticky naladěni. Výrazná většina se tvářila, že změnu vítá, chce, těší ji. 

Postupem času se nálada mění. 

Dokonce jsem i zažila, že se děti bezprostředně svěřily, že jejich tátové byli u SNB, StB, že patřili třeba k těm, co zasahovali na Národní. Už to vnímají jinak, necítí to jako stigma. 

V devadesátkách by se k tomu nikdo nepřiznal, přestože ti lidé tu byli, nevyšuměli do vesmíru. 

A obloukem se vrátili. 

Dnes to zase někdy pro někoho vypadá, že minulost byla skvělá. Mnozí to tak prezentují. 

  Na Národní bylo včera klasicky narváno, takže snad nejsou všichni nostalgičtí po době před událostmi v roce 89, potažmo ostalgičtí.

 Ale rozděluje se to víc a víc. 

Naštěstí snad jen slovně, což nese svobodu názoru, takže zatím pořád dobrá dobrý. 

Když nakouknu vedle, je mi smutno ze Slováků, Maďarů, řekla bych, že situace v bývalém NDR taky stojí za pendrek, ale tam je to naředěné spojením do jednoho Německa, které má zase jiné problémy. 

Je dobré si připomenout a pamatovat, že nebylo v našich dějinách delší období, kdy bychom žili ve svobodné zemi, bez totalitní moci, absolutismu či války. 

Tak snad to ještě nějakou dobu vydrží. 

Mě pořád překvapuje, jaký to tehdy nabralo spád. Na prvního máje narvaná Letná lidmi s mávátky. Začátkem listopadu v novinách deklarují závazky k výročí VŘSR.  

Koncem listopadu narvaná Letná lidmi s revolučními hesly. Na silvestra Havel na Hradě. 

Je tím pádem jasné, že stejně rychle to může nabrat zpětný chod.  

Případně může dojít k pozvolnému vaření žáby, že si ani nevšimneme, že už zase žijeme s náhubkem a na vodítku v kleci. 

Takže pořád je o co pečovat, zač se brát.