Události se hrnou jedna za druhou, až mi vypadla připomínka výročí Jakuba Schikanedera. Mám ho ráda a měla jsem takovou vizi, že ke kulatému výročí jeho úmrtí mi vyjde jeho kniha, životopis.
Nevyjde.
Zůstává v šuplíku. Takové věci prý dneska nikdo nečte, tvrdí ti, co mají ambice knihy vydávat.
A tak nic.
Ale připomenout ho chci. Je to můj oblíbenec, mistr melancholie a světel. Jeho lampy svítící do mlhy jsou úžasné.
Dokázal brilantně zachytit pražské ulice devatenáctého století tak, že vás úplně vtahuje do svého staropražského světa. Báli byste se tam kopnout, či jen strčit, do uvolněné dlažební kostky, abyste nenarušili klid, který z vyobrazené uličky sálá.
Jakub miloval ticho, tmu i podzimní nálady, což je z jeho obrazů patrné dodnes.
A jeho tajuplná Vražda v domě, ta tehdy také vzbudila pěkné pozdvižení.
On si možná vysnil velké plátno, úspěšný obraz, pro diváky jen lehké roztřesení jejich duše, ale místo toho mnozí rázem spekulovali o tom, že jde o zachycení skutečného mordu, že zná vraha, a kdo ví, není-li vrahem on sám?
I devatenácté století mělo svůj bulvár.
Dnes by se zasněný Jakub Schikaneder možná potuloval po staré Praze s foťákem, zachycoval noční zátiší na Instagram, a psal k nim filozofické popisky.
Nebo by se věnoval nějaké formě arteterapie.
Nebo, těžko říci, co by nadaného výtvarného umělce přelomu minulého století zaujalo na dnešní době. Jak by ji pojal a co by dnes budilo jeho mlhou zahalené pohledy do pražských ulic.
Ale díky bohu, že tomu tak není. Chyběly by nám jeho melancholické obrazy.
Obrazy staré Prahy, podzimní přírody, tajemného 0moře či upracovaných starých žen. I když ony ani možná zas tak staré nebyly, jen dobová móda a těžký život dovede udělat z třicátnice stařenku.
A Jakub Schikaneder je tak krásně namaloval.
Před sto lety zemřel.
Ale jeho obrazy jsou tady pořád. Nostalgické, plné tajemství, krásné....
Sto let po jeho odchodu stále platí, pro mě tedy určitě, že svět bez jeho obrazů byl jako podzim bez mlhy. Možná sušší, ale rozhodně méně poetický
Žádné komentáře:
Okomentovat